Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


MOŽNOSTI a MEZE UŽITÍ METODY VIDEOTRÉNINK INTERAKCÍ V DĚTSKÝCH DOMOVECH - 7.ČÁST

 

 
Příloha č. 4: Otázky polostrukturovaného rozhovoru (závěrečné interview)
 
POLOSTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR
INTERVIEW s VYCHOVATELEM
 
O videotréninku
Proč jste se rozhodla pro techniku videotrénink interakcí? Co tě k tomu motivovalo?
Čím vás tato technika zaujala?
Vnímáte v něčem odlišnost přístupu VTI oproti ostatním službám, které máte jako vychovatelé k dispozici pro podporu vaší práce s dětmi?
Pokud ano, v čem spočívá?
Jaký to má pro vás význam?
Co pro vás v průběhu práce bylo největším přínosem?
 
 
O práci s rodinnou skupinkou a naladění
Jak se ti teď daří práce s rodinnou skupinkou?
Jaký vliv na to má absolvovaný videotrénink?
Dokázala bys popsat, jaká teď na skupince panuje převážně atmosféra?
Myslíš, že se v tomto směru něco změnilo díky VTI? Co to bylo?
Kdy jsi měla naposledy pocit, že si spokojeně užíváte společně trávený čas?
Čím se to podařilo?
Jak ses potom cítila?
Jak často se to teď stává? Každou službu? Kolikrát?
Pokud se ocitneš na skupince v situaci, kterou se ti zatím nedaří zvládnout za pohodové atmosféry,
víš, co s tím můžeš udělat a jak?
Co by to bylo?
Máš pocit, že vaše rodinná skupinka funguje jako jeden celek?
Čím se to děje?
Jak se ti nyní daří změny činností s dětmi? Jak reagují na tvé instrukce? Přijímají je snadno?
Dokážeš říci, čím to děláš?
Pokud se věnujete se skupinkou společné činnosti, co je pro vás nejdůležitější?
Bylo tomu tak i před VTI?
Jakým způsobem ovlivňujete zapojení všech dětí do společné činnosti a utváření pocitu skupiny?
Bylo tomu tak i před VTI?
V čem vidíš největší užitečnost videotréninku ve vztahu ke tvojí práci se skupinkou?
 
 
O dětech
Změnily se nějak vztahy dětí mezi sebou, nebo jejich chování k sobě navzájem?
Můžeš stručně popsat každé dítě a to, jak ho vnímáš?
Změnil/a se nějak, nebo jeho/její projevy?
Změnil se nějak váš vztah?
V čem vidíš největší užitečnost absolvování videotréninku pro děti?
 
 
O sobě jako o vychovatelce a o práci a vztahu k ní
Změnilo se nějak to, jak vnímáš sebe jako vychovatelku, či „tetu“ ve vaší skupince? Cítíš se jinak?
V čem to spočívá?
Máš pocit, že víš lépe co dělat a jak postupovat, pokud na skupince nastane nějaká náročná situace?
Cítíš se sama jistější při jednání se skupinkou, jako kompetentnější činitel schopný zvládat nastalé situace?
Změnila se nějak efektivita tvojí práce? Např. při domlouvání se s dětmi na různých úkolech a při jejich provádění?
Co vnímáš jako nejdůležitější, co je potřeba zajistit pro dítě v rámci péče o něj v dětském domově, aby jeho vývoj probíhal v rámci daných mezí harmonicky?
Přinesl ti videotrénink nějaké nové pohledy na tuto věc, nebo to tak bylo vždycky?
 
 
Ve vztahu k trajekt plánu a zařízení
Ve kterém kvartálu TP vnímáš největší užitečnost VTI, v čem cítíš, že bylo VTI užitečné v jednotlivých oblastech TP?
V čem vnímáš největší užitečnost videotréninku pro dětský domov jako zařízení?
Uvědomila si hlouběji (resp. napadly ji nové) některé skutečnosti díky VTI, které by měly vést ke změnám v chodu zařízení?
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Příloha č. 5: Závěrečné interview s vychovatelkou V. T.

 

 
ROZHOVOR s vychovatelkou – V. T.
 
O videotréninku
 
Tazatelka: Vzpomeneš, když jsme se před dvěma lety viděly odhledně videotréninku poprvé, když jsme seděly s ostatními kolegyněmi na pokoji a bavily jsme se o tom, co videotrénink vlastně vůbec znamená. Vzpomínáš si na to?
Vychovatelka T: Mm, hmm.
Tazatelka: Vzpomeneš si, co to bylo, co tě motivovalo, proč videotrénink vyzkoušet? Co tě na tom zaujalo?
Vychovatelka T: Tak pro mě to bylo hlavně o tom, že jsem do práce nastoupila vlastně bez jakékoliv zkušenosti vychovatelky, a když jsi vlastně přišla ty a navrhla jsi něco takovýho, tak mi to přišlo jako strašně fajn nápad, jako že je to hrozně super, a viděla jsem v tom v jedný straně hroznou pomoc. Víš takže z toho jsem se rozhodla, že to musí být super, a tys to tak hezky vysvětlila a nadnesla, že se mi to zdálo strašně efektivní a strašně super, takže proto. Víš že prostě jako….
Tazatelka: že ti to přišlo jako dobrá podpora v tý práci.
Vychovatelka T: Tak.
Tazatelka: a když jsme začínaly teďka v únoru, tys měla takový hodně náročný období pracovně, bylo to dost takový napjatý, protože tam byla spousta zátěží. Vzpomeneš si, jak ti bylo, když toho na tebe v tý době vlastně bylo tolik, že jsi byla skoro bych řekla až přetížená, a my jsme vlastně měly začít pracovat s něčím novým. Bylo to pro tebe spíš takové, že sis říkala super, konečně něco, co mi pomůže, a nebo to bylo takový jako teď toho mám plný zuby a ještě mám dělat něco dalšího.
Vychovatelka T: Nenene, naopak, já jsem si řekla, že to je hrozně fajn, protože i když se mi zdálo, že toho je na mě hodně, tak jsem si řekla, že to je fajn, že přijde někdo, kdo mě vlastně naučí, nebo mi poradí, ukáže, jakým směrem jít s těma dětma .I když je toho na tebe jakoby hodně a tolik, tak si ale říkáš ta práce s dětma bude lepší, takže jako vůbec ne. Spíš jenom dobrej pocit.
Tazatelka: Takže ses těšila na to, že dostaneš do ruky nějakej nástroj…
Vychovatelka T: na tu spolupráci.
Tazatelka: …kterej ti vlastně usnadní, nebo vylepší tu práci…
V.T.: Jasně. Určitě.
Taz.: Dokážeš říct, předtím, pokud se nepletu, tak jsi videotrénink vlastně neznala.
V.T. Ne.
Taz.: Až když jsem vám to představovala. Dokážeš říct, co to bylo, co vlastně vytvořilo tenhle tvůj postoj k videotréninku, že to je užitečná věc, která ti pomůže zefektivnit práci a líp vycházet s dětma, jednodušeji a rychleji?
V.T.: Ještě jednou tu otázku, Tery?
Taz.: Dovedeš říct, co to bylo, co vlastně způsobilo, že ty mi říkáš, že ses těšila na tu práci…
V.T.: Mm, hmm.
Taz.: …a že ti to pomůže, a že ses na to těšila dokonce i v době, kdy to bylo takový hodně náročný?
V.T. No.
Taz.: a já bych očekávala třeba i reakci „teď toho mám plný kecky, a ještě mám jakoby dělat něco navíc“, jestli mi rozumíš. Jak je to možný, že ses na to takhle těšila?
V.T.: Já nevim, já se asi budu opakovat, jo, ale já jsem v tom viděla hroznou pomoc a podporu.
Taz.: Já se tě zeptám úplně přímo, já jsem tě nechtěla navádět, ale vycházelo to z toho, jak jsme se bavily o tom, co ten videotrénink vlastně znamená, z toho našeho společného rozhovoru s kolegyněma ještě? je to tak, že tam jsi to našla a porozuměla tomu, že tohle mi pomůže, nebo to bylo jindy?
V.T.: Jo, asi jo.
Taz.: Takže vlastně už u toho, co jsme si představovaly, co je to videotrénink, tak sis říkala jo, to se mi líbí, to mi nějakým způsobem tu práci usnadní.
V.T.: Jasně, určitě. No, no, to jo.
Taz.: Jak moc to pro tebe bylo důležitý, tohle úvodní setkání. Kdyby vlastně neproběhlo, dovedeš si představit, že by na tebe přišel někdo s kamerou?
V.T.: Jo, už rozumím otázce. No to určitě ne, že jo. Bylo to hrozně fajn, protože tys vlastně přišla, všechno jsi to vysvětlila, říkalas to tak, že to pro mě bylo srozumitelný, že jsem to chápala, a najednou jsem věděla, co to vlastně videotrénink je, protože jak říkáš já jsem se s tím nikde nepotkala. Já jsem nevěděla předtím přesnej význam. Takže to bylo hrozně důležitý a tak když jsi přišla a udělala jsi s námi úvodní rozhovor, co teda bys chtěla praktikovat nebo dělat, tak já jsem věděla, že do toho chci jít, protože mi to přišlo hrozně super. Věděla jsem do čeho půjdu a z čeho se to bude skládat a bylo to fajn. Bylo by to lepší než kdyby mi ředitel třeba oznámil zítra začínáš točit, máš videotrénink. to bych asi sedla na zadek a myslím, že bych z toho byla v depce, ale tohle myslím bylo hrozně fajn.
Taz.: Takže pro tebe bylo vlastně důležitý i to úvodní natáčení….
V.T.: No, to určitě.
Taz.: Uděláme si jedno natáčení a jeden rozhovor, abychom si vyzkoušely, co to vlastně videotrénink je, a potom se můžete rozhodnout, jestli chcete, nebo ne.
V.T.: Mm, hmm. No. Jasný. o tom prvním natáčení to vím, to bylo u nás nahoře myslím, že jo. to jsme tam měli ty vláčky myslím, to už jsem se nemohla dočkat, až budeš docházet pravidelně a tak. Bylo to hrozně fajn jako.
Taz.: Mm, hmm.
V.T.: Už vlastně z toho mýho zkušebního jsem měla jako strašně dobrý pocit.
 
 
Taz.: Já si taky vzpomínám, jak tam měl B. ty tunely, bezva. Čím tě videotrénink nejvíc zaujal? Nebo čím tě zaujala ta technika, jestli si vzpomeneš, při těch úvodních rozhovorech a při tom úvodním natáčení?
V.T.: (mlčí)
Taz.: Tys to možná už trochu říkala, že jsi to vnímala jako takovou podporu, při tý práci….
V.T.: Mm, hmm. No, asi jo.
Taz.: Hlavně tohle to. Jako že je to podpora.
V.T.: Mm, hmm.
 
 
Taz.: Vy máte vlastně v děcáku k dispozici ještě různý další externí služby, jako vychovatelé. Jezdíte ke klinickým psychologům s děckama, nebo můžete do pedagogicko-psychologických poraden, a tak dále. Vnímáš nějakej rozdíl mezi videotréninkem jako takovým, a mezi těma ostatníma službama, který máte možnost využívat jako děcák?
V.T.: No, tak to určitě. Mně by se tenhle videotrénink celkově jako líbíl, kdyby to tam probíhalo a bylo. Jako já teda teď ke klinickýmu psychologovi nejezdím, nemám s kým, ale když jedeš do poradny nebo prostě na nějaký takovýhle, mně tohleto přijde jakoby pro mě efektivnější, a myslím, že to má nějakej přínos i pro to dítě, že. V těch poradnách stejně většinou i když se dělá nějaký vyšetření, tak u lecčehos nejseš ty, jako vychovatelka, nechaj si tam dítě, a jak já pak nevim no. Tohle mi přijde úplně super. Jako bylo by to dobrý, protože vím i z toho kurzu slavnýho[1], že prostě my jako vychovatelé bysme kolem sebe měli mít opravdu spoustu lidí, který by nám měli pomáhat. Ať už je to psycholog, ať už je to kde kdo, a nic takovýho se neděje, že jo. Takže si pak člověk říká, že to závisí na nás, a tohle je pak prostě strašně super. Já bych si přála, kdyby to tak mohlo bejt jako.
Taz.: Mm, hmm. Jako že by tahle technika v děcáku byla trvale.
V.T.: Ano.
Taz.: Já jsem se o tomhle bavila se supervizorkou a ona mi říkala, že si není úplně jistá, jestli by bylo dobrý, aby to dělal třeba někdo z vychovatelů. Dovedeš si představit, že někdo z vás, co jste vlastně absolvovali videotrénink, by si udělal výcvik?
V.T.: Ne.
Taz.: Ne. a kdo si dovedeš představit, že by to měl bejt? Myslíš, že by to mohla bejt třeba sociální pracovnice, kterou máte v děcáku, a nebo by to měl bejt podle tebe spíš někdo úplně z venku, kdo by vlastně spolupracoval s děcákem?
V.T.: Podle mě zvenčí. Víš já si to nedovedu představit, že by prostě nastoupil někdo z vychovatelů, nebo sociální pracovnice, nedovedu prostě. Protože v každým zařízení nějaký ty vztahy jsou, a já bych si nebyla jistá prostě, že budou mít pusy opravdu na zámek. Víš jako aby se nic nedostalo ven. Takže někdo, kdo by byl z venku a na tobě je i fajn, že tě ty děcka znaj, takže z tebe nemaj hloupej pocit, že jo. a nejsou na takovym tom, že by došlo třeba k přetvářce, je tady někdo cizí, rozumíš prostě. Už tě jednou viděly, dvakrát tě viděly, víš. Myslím prostě že určitě někdo z venku, ne z vnitřku. to bych do toho nešla.
Taz.: Mm, hmm. Rozumím. Takže z praktickýho hlediska, kdyby existoval někdo, videotrenér, řekněme třeba na čtyři nebo pět děcáků, protože ono třeba má u vás smysl dělat tu práci jednou do roka, nebo dvakrát do roka, vždycky tak na ty dva měsíce, a on by se vlastně takhle trvale věnoval vychovatelům v děcákách, hlavně těm, který maj největší potřebu, aspoň jednou za rok každýmu.
V.T.: Mm, hmm.
Taz.: V rámci těch pár setkání ti to připadá jako užitečný.
V.T.: Hmm, asi jo. Mm, hmm.
 
 
Taz.: Dokážeš říct, po tý práci, co jsme spolu absolvovaly, co pro tebe byl největší přínos? Ono toho bylo spoustu, že jo. Člověk se toho hromadu naučí, hromadu toho vidí....
V.T.: Mm, hmm.
Taz.: Ale kdybys měla vypíchnout jednu věc, která pro tebe byla nejdůležitějším přínosem, dokážeš říct, co to pro tebe bylo?
V.T.: Já vůbec nevim, Tery, protože mně přijde, že přínosná byla jakákoliv informace od tebe, jo. Co bych vypíchla, to já nevim. to je tak strašně složitý, protože mě přijde, že každá situace, každý sezení, každý setkání pro mě znamenalo hrozně moc. Vypíchnout já nedokážu nic, jako co by pro mě mělo nějakej obrovskej ten, protože mně přijde, že všechno je „wow“, jo, nevim.
Taz.: to o čem teď mluvíš mně přijde, že to zase jakoby směřuje k tý podpoře. Jako taková ta celková podpora v tý práci, náhled někoho z venčí.
V.T.: Mm, hmm.
Taz.: Když se zaměříš na tu práci s děckama, z toho, co jsme se učily, a to nemusej bejt přímo pracovní body, ale na takový obecnější rovině, jestli dokážeš říct, co ti bylo nejužitečnější? Abych tě trochu navedla, jestli to jsou nějaký objevy ve vztahu k dětem, jaký vlastně jsou, co uměj, co dokážou...
V.T.: Toho taky byla strašná spousta, žejo.
Taz.: ...nebo jestli je to něco vyloženě v komunikaci, jakože jo, tohle vidím, že je fakt hodně dobrý, a to používám, obzvlášť, když je nějaká nepříjemná situace, nebo jestli to byla třeba ta podpora?
V.T.: Já ti rozumím. Já rozumím tý otázce, ale přemejšlim, já jsem se i zamejšlela nad tímhle tím. Ale říkám, já to nedokážu takhle říct. Spíš mě jakoby hodně pomohlo, jako mně, osobně, že tím naším setkáním jsem víc pochopila a viděla, že ty děti mě poslouchaj, že na mě reagujou.
Taz.: Jo, jo, jo.
V.T.: Protože bylo období, kdy jsem si říkala, ježišimarja, oni mě snad vůbec neposlouchaj, oni mě nevnímaj, ale on se vlastně ukázal naprostej opak.
Taz.: Mm, hmm.
V.T.: že to pomohlo i mně se znova nabudit a nastartovat.
Taz.: Mm, hmm. že jsi vlastně viděla ty svoje kompetence, na tom videu. a že tam jsou i reakce od v.dětí, že to není řekněme mlácení prázdný slámy.
V.T.: Jasně, no. a jinak to bylo super celý, jsem z toho hrozně nadšená.
 
O práci s rodinnou skupinkou a naladění
 
Taz.: a jak bys popsala tu situaci teď, s tou rodinnou skupinkou? Máš úplně volnou ruku. Kdybys měla říct úplně cokoli o tom, jak vám to teďka funguje, ty a děcka.
V.T.: Já myslím, že je to strašně fajn, jako i ty vztahy mezi náma, protože vlastně i ty pracovní body, na kterých jsme se domlouvali, tak já je víc používám, víc si ty děti sleduju a vidim takovej klidnější, víš jako takovej milejší průběh. i ty vztahy si myslím, že jsou lepší, i mezi dětima. že to není jako dřív, když se potkali K....ovi s M....ýma tak to bylo na nože, a teď je to čím dál tím lepší a klidnější a takový jako hrozně fajn, takže....
Taz.: Takže vnímáš takovej větší klid, větší pohodu, lepší vztahy mezi děckama a i pro tebe lepší vztahy s dětma.
V.T: Mm, hmm. i pro mě. to jo, to určitě jo. Hmm.
Taz.: Máš pocit, že na ten vývoj měl přímej vliv videotrénink?
V.T.: Určitě. Já myslím, že určitě jo. Já bych řekla, že určitě jo. Kdybych já se s tím měla porovnat sama, tak ještě nejsem ani v půlce toho, co jsme zvládly spolu. Určitě jo. Kdoví jestli bych tam vůbec došla sama. (Smích.) Takovou cestu.
Taz.: Ono jde také o to, že v tom vyčerpání a v tý zátěži, v jaký jsi byla na začátku, ono je pak těžký se soustředit na něco jinýho než na „přežití“. to pak člověk vidí jen ty nejmarkantnější věci akorát, nevnímá detaily, a pak z toho vzniká to, co jsi říkala, že má člověk pocit, že ho děcka vůbec neposlouchají, protože jediný, co v tom velkym zatížení vnímáš jsou opravdu jenom ty hodně silný impulzy. Takže potom má člověk pocit, že oni se pořád jenom perou, jenom na sebe křičí, protože to je vlastně jediný, co si zapamatuješ z toho dne.
V.T: Hmm, hmm. No, jasně, no. Hmm. Přesně tak, teď jsi to řekla úplně přesně. (Smích.)
 
Taz.: Tak jo. Kdy jsi měla naposled pocit, že s děckama, ať už to bylo u jakékoli činnosti, že si ten společnej čas užíváte, že je to příjemný pro obě strany.
V.T.: Mm, hmm. No já ho mám teda poslední dobou hodně často. že mi přijde, že najednou při těch činnostech se víc radujem, víc se smějem a víc jako spolu se stmelujem. a naposledy možná v úterý při nějaký, co jsme to hráli, Rákosníčka myslím. Vždycky je to při nějaký hře. Nebo vlastně myslím, my jsme byli i u zubaře, protože jsem šla vlastně s celou skupinou, jak jinak, a i v tý čekárně mi přišlo, že jsme si blíž, jako takový pohledy a úsměvy, jako že to bylo hrozně fajn. Takže mně přijde, že já jsem ráda s těma dětma a oni jsou rádi i se mnou a navzájem spolu. to je perfektní.
Taz.: a dokážeš říct, čím jsi to vlastně zařídila, že se to takhle změnilo?
V.T.: No, určitě. Hlavně svým pohledem a svým úsměvem, protože z takových těch pohledů „dneska na mě nemluv, dneska je mi zle, zalez si někam a prostě nemluv“ se to změnilo na (úsměv). Takže timhle tím a klidnějším přístupem a věnováním tej pozornosti těm dětem. Protože jí věnuju víc, než jsem jí věnovala. Já jsem ji věnovala asi opravdu jen v takovejch těch situacích, kdy děti byly hlasitý.
Taz.: Když tě donutily tím extrémním podnětem.
V.T.: Asi jo, no. Takže si myslím, že takhle.
Taz.: Supr. Dokážeš odhadnout, jak často to je? Ty jsi říkala, že je to hodně často. Dokážeš odhadnout, jestli je to každou službu, nebo několikrát do týdne, nebo několikrát za službu?
V.T.: Vždycky každou službu. Někdy je to jednou, kdy cejtím takovej silnej moment, někdy je to dvakrát, ale já bych řekla, že teďka je to pravidelně každou službu, že takovej pocit mám.
Taz.: a před tím? Když vzpomeneš na leden, dokázala bys odhadnout?
V.T.: Tak to bylo hodně málo teda. to byly dny, kdy jsem takovej pocit neměla vůbec.
Taz.: Mm, hmm.
V.T.: to bylo fakt minimálně. Jestli to bylo jednou za tejden, tak to bylo hodně. a to vlastně sloužíš čtyři dny. Takže tak.
 
 
Taz.: Když se ti stane, že se tahle situace změní. Když se na skupince ocitneš v situaci, která není tak pohodová, tak příjemná, kdy se ta situace posune na tu negativní stranu, máš teďka pocit, že víš, co s tím můžeš udělat? Jako kdybys měla v ruce nástroj, a řekla si, aha, teď to není oukej, takže já bych mohla zkusit udělat, toto, toto a tohle?
V.T.: Jasně. Mám takovej pocit a vlastně i tím mně je líp i dětem je líp. Protože předtím já jsem ty situace ještě víc vypjala a dovedla do nějakejakýho extrému, do nějakej ještě víc negativní situace. a teď, že člověk má možnost se nad tím zamyslet, a tím, čím jsem s tebou prošla tak vím, jak zareagovat, takže si vyberu nějakej nástroj, jak ty říkáš, a buďto tam hodím úsměv, nebo přijdu k dítěti, a všechno je to takový jiný, takže se to dá zvládnout mnohem líp. Dřív prostě člověk vybuchnul stejně jak to dítě, že jo, což nejde, což prostě je hloupost.
Taz.: Mm, hmm. Jasně.
V.T.: Teďka se snažíš to dítě hodit do pohody, jako když vezmu nějakou konkrétnější situaci, řekneš nějaký pozitivní slůvko a jde to mnohem líp.
Taz.: je to mnohem příjemnější.
V.T.: Když vezmu třeba Dana, tak ten se najednou usměje, a je konec. a žádná negace není.
Taz.: Takže se dá říct, že předtím ses nechala strhnout proudem tý negativní situace, a teďka to víc bereš tak, že já jsem ten, kdo to tady má možnost změnit....
V.T.: Mm, hmm. Ano.
Taz.: ...a víš jako to změnit.
V.T.: Ano, přesně tak. Přesně.
 
 
Taz.: Bezva. Když si vezmeš vaši skupinku, tak to jsou děcka původně z různých rodin. Máš pocit, že přes to, že ty děcka přišly v různou dobu, z různých rodin, z různých podmínek, že přesto v tuhle chvíli fungujete jako jeden celek?
V.T.: Já bych řekla, že určitě ano. Né, že by to předtím bylo nějaký katastrofální, že by ty děti se členily, tys přišel teďka, s tebou si teď nebudem hrát, ale myslím si, že tímhle tím vším, je to teď mnohem lepší. Myslím, že i ty děcka nad tím jakoby i trochu přemejšlej. Mám takovej pocit, že třeba M. a O. jsou větší, a když se někam třeba vyrazí, tak já vidím, že i přebíraj zodpovědnost za ty menší. Nebo se sami prostě nabídnou. Možná i jak já je k tomu vedu, že ta zodpovědnost za ty menší musí bejt. Ale i při tom hraní ty děcka, dřív to bylo M.....ovi versus K.....ovi. a s B[2]., u B. je to jak kdy, ale i s B. jsou schopný být, namotivovat ho k nějaké činnosti a prostě ho víc zapojit. Dřív byl jenom B., kterej byl někde v koutě a nic víc. Samozřejmě, že se někdy pohádaj, ale pohádáme se někdy i my doma, ale celkově myslím si, že je to o dost lepší, ta komunikace mezi něma a takový to stmelování tý skupiny.
Taz.: Takže se dá říct, že je tam vzniklo víc interakcí mezi děckama navzájem, obzvlášť mezi těma z různejch rodin, a že tam vidíš víc takovýho ohleduplnýho chování a zapojování navzájem.
V.T.: Mm, hmm. Jo.
Taz.: a dokážeš říct, čím to je, popřípadě čím to děláš ty?
V.T.: No já nevím, jak ti to mám říct. Já myslím, že dřív prostě, že i pomocí toho našeho videotréninku jsem ty děti víc začala tmelit a spojovat já. že dřív, když se řeklo, že se něco udělá, tak já jsem řekla D. a S[3]. pojďte se mnou. Teďka třeba řeknu D. a P. pojďte se mnou, a už jsou dva sourozenci z různých rodin a hledaj takovou tu společnou cestu, jak by to mohli udělat, jak to půjde. a já tam jsem s nima, takže ke konfliktu nedojde. a pak, když je společná hra, tak jsme taky všichni dohromady, takže je potřeba ty děti naučit spolu vycházet. Takže si myslím, že tímhle tím, asi.
 
 
Taz.: Mm, hmm. Bezva. Vy máte každý den nějaký program, a ty potřebuješ děti řídit. Dáváš jim v průběhu dne různý instrukce, protože potřebujete ty činnosti měnit a domlouvat se na tom, co se bude dít. Jak teďka reagujou děcka na tvoje instrukce?
V.T.: No, nebudu říkat, že na ně vždycky reagujou, ale mně se zdá, že mě prostě poslouchaj, a že jsou schopný na ně zareagovat. Takhle. Jako dřív, né že by si řekly, tetka tam něco mluví, ale teď jsou schopný prostě efektivnějc a rychlejc zareagovat. a je to taky mnou, je to prostě tím, co tys říkala. je to prostě pohledem na dítě, klidně i pohlazením, pochvalou, a pak sdělení nějaký instrukce, než když řeknu hele mazej támhle a tak. to se okamžitě nafoukne a rozumíš mi.
Taz.: Mm, hmm. Máš pocit, že ty instrukce dáváš jiným způsobem.
V.T.: Ano.
Taz.: že tý instrukci samotný ještě něco předchází, co to dítě naladí.
V.T.: Ano, ano, ano. Asi tak.
Taz.: Bezva. Dobře.
 
 
Taz.: a když už je po tý změně a máte nějakou společnou činnost, cokoli, co ti přijde v ten moment nejdůležitější. Když máte společnou činnost, a na ní nějakej omezenej čas.
V.T.: Dřív pro mě bylo důležitý mít to rychle splněný, bez keců, aby do toho nereptaly, abysme to prostě všechno stihli. Já vim, že to bylo blbě. Teďka se spíš zaměřuju na to, aby prostě ty děcka byly v pohodě, aby měly pocit dostatečnýho času na všechno, abych já je nikam netlačila a i já abych těm dětem byla schopná pomoct v nějaký situaci, nebo i v činnostech, kdy nás něco tlačí. Neříkat takový to „ježišmarjá pohni, nebo to zas nestihnem“, ale jako spíš to říct pozitivně, jako třeba „no bezva, tys vyrobil dvě, tak zkus ještě dvě vyrobit“, rozumíš mi. Spíš prostě povzbudit, protože když řekneš máš málo času, tak dělej, tak to děcko se spíš sekne.
Taz.: Máš pocit, že je to i efektnivnější, že je to i ve výsledku rychlejší?
V.T.: No určitě. No určitě. Protože když těm dětem navodíš atmosféru hroznýho spěchu, nebo prostě co se stane, když to neuděláme a tak, tak to dítě se sekne a neudělá ti nic. Než když ho budeš povzbuzovat a chválit a motivovat ho k nějakejm lepším výkonům, tak to dítě pojede jak fretka.
Taz.: (Smích.) Takže dá se říct, že krom toho, že je to příjemnější, tak to má i hladší průběh.
V.T.: Jasně, mm, hmm, určitě.
 
 
Taz.: Poslední otázka k dětem jako ke skupince. Co máš pocit, že z toho videotréninku pro tebe bylo nejdůležitější pro práci s celou skupinkou. Ona je poměrně velká a poměrně různorodá.
V.T.: Hmm. No já bych to viděla asi na to rozdělování pozornosti dětem. Protože tím, že jich je hodně, tak já jsem dřív věnovala pozornost hlavně těm dvěma nejmenším, a vím, že je to špatně, i když já jsem si to možná sama před tím ani neuvědomovala. a vlastně tím, že na tom videotréninku jsme trénovaly rozdělení pozornosti a naslouchání všem dětem, a to je hrozně důležitý. Já jsem si myslela prostě, že když dvakrát, třikrát je vyslechneš, a pak pořád jen ty malý, tak oni to vidí. Takže já to vidím hlavně jako to rozdělování pozornosti, a dokázat to tak, aby oni viděli, že já jim naslouchám, že o ně ten zájem mám o všechny. Takže tak asi.
Taz.: je to i pro tebe nějakej novej pocit, jakej jsi měla z tý skupinky před tím, a jakej ho máš teď?
V.T.: Tak to určitě, že jo. Protože když někomu nevěnuješ pozornost, tak to dítě se snaží tu pozornost nějakým způsobem docílit a ty z to máš špatnej pocit, že to dítě zlobí, ale ono nezlobí, ono prostě se jenom dožaduje tvojí pozornosti. Takže teď, když si tu pozornost dovedeš rovnoměrně rozdělit mezi všechny děti, tak najednou vidíš, že ta skupinka je prostě klidnější. že najednou prostě něco dokážeš, že něco umíš, a dovedeš si tu skupinku vést k nějakému klidu, k nějaké harmonii.
Taz.: Takže tu úlevu pozoruješ v tom, že ta skuipinka je taková klidná.
 
O dětech
 
Taz.: Zkus teď vzít tu skupinku jednoho po druhým a ke každýmu něco říct. Cokoli. Jakej z toho dítěte máš dojem, jakej s ním máš vztah, v čem se třeba změnilo za tu dobu, pokud takový pocit máš. Prostě cokoli, co tě napadne.
V.T.: Tak u D. tam se mi to zdálo takový až kritický, ten stav, protože on je takovej, ne agresor, spíš on je takovej řvoun a takovej prostě, taková horká krev. Tam to bylo takový špatný mezi náma, a tím videotréninkem a vším tak je to takový klidnější, je to takový lepší. Ten vztah mezi náma je takovej lepší a já prostě vím jak na něj.
Taz.: a jeho projevy se nějak změnily, za tu dobu?
V.T.: No určitě, ale je to taky tím mým přístupem, že jo. Dřív to byla i moje chyba, hlavně to byla moje chyba, protože sice tam byly třeba prosby a slova díků, ale vím, že jsem upouštěla od pochvaly, od nějaký motivace, a spíš to bylo takový hele běž, tohle, tohle, tohle. Takový jakoby přikazování. a teďka to tak není, takže jeho přístup je mnohem klidnější a není takovej výbušnej. a ještě tím, že tam přidám úsměv a on přidá úsměv, takže je to takový klidný.
Taz.: Mm, hmm. a chtěla jsi pokračovat se S.?
V.T.: No s ní až takovej velkej problém nebyl. Snad jen ohledně toho jídla. Protože dřív mě to vytáčelo, hrozně mě to vytáčelo, že ona nejí. a teďka se to snažím řešit s klidem a spíš ji jakoby povzbudit. a né že ona to jídlo teď nesní, nebo ani neochutná. Myslím, že v určitých situacích mi chce ukázat, že i tím, že jí povzbudím, že mi chce ukázat, že si aspoň dvakrát, třikrát zobne. že neudělá takový to „né, já tohle jíst nebudu“, ale že se opravdu snaží, i když tam vidíš takovej ten blok. Ale myslím, že i tím mým přístupem, že se mi snaží ukázat, že aspoň trošičku je schopná, že to chce sníst. Dřív to tak nebylo.
V.T.: No a P. no to je zlatíčko. Toho stačí jen trošičku pochválinkat a ten je hned sluníčko takový. Tam bych řekla, že je to stejný furt asi.
Taz.: Ty jsi mi na začátku říkala, že byl takovej hodně plačtivej.
V.T.: On bejvá i teďka, ale teďka je to strašně minimálně. No jo, máš pravdu. Možná je to i tím, že já ho víc chválim. je to asi o tom, protože já myslím, že to dítě, z toho, z čeho přišlo, že pochvaly moc nemělo no a pohlazení to už vůbec ne, že jo, takže si myslím že je to tím, že je to strašně šikovnej kluk a já tím, že mu to několikrát za den řeknu, tak že se mění. No a nebo třeba když dojde k situaci, že on přijde s brekem z koupelny, že ho třeba někdo nepustil k umyvadlu, tak ač to jsou třeba banální věci, tak se mu snažíš prostě vysvětlit, že už je to velkej kluk, kterej si tu cestičku k tomu umyvadlu vždycky najde, a že pláčem se to nevyřeší (tišivým hlasem). a pak už se to neopakuje a jsou mezi tím hrozný rozestupy, dřív to bylo na denním pořádku. Máš pravdu s tím pláčem. Jako on je pořád taková snůška citů, ale je to jakoby lepší. a navíc já jsem změnila ten přístup k němu, víc pochvaly a všeho, tak jakoby i on už nestojí v pozoru a nemá vytřeštěný oči a v nich slzy, kdykoli ho potřebuju třeba za něco mírně pokárat a říct teda P., že se dokáže i usmát, takže je to fajn.
Taz.: Takže cítíš, že i ten váš vztah se vlastně změnil pozitivnějším směrem. že to nevnímá jako nějakou enormní kritiku, ale jako upozornění, ty víš o co jde a já ti k tomu nemusím víc říkat.
V.T.: No jasně. No a pak B[4]. No tak tam je to jak kdy, podle jeho nálady, tam někdy můžu být sebevíc naladěná a víš co. Tam bych to víc nerozváděla.
Taz.: Pokud jde o jeho projevy, jak sis s nima dokázala poradit dřív, a jak si s něma dokážeš poradit teď.
V.T.: Předtím bych řekla, že když došlo k nějaký situaci, tak to pro mě bylo skoro na mašli, že bych v tý situaci nejradši ani nebyla a počkala bych, až by se nějak vyřešila. a teďka zkoušim, na co on bude naladěnej, na co funguje, na co poslouchá, na co reaguje. Jestli je to úsměv, jestli je to pohlazení, nebo tohleto, nebo támhleto. Ono pokaždý je to trochu jinak. U něho jsem v takový fázi zkoušení si.
Taz.: Dá se říct, že teďka hledáš, co je k němu vhodný přístup, a předtím jsi vlastně byla v těch situacích úplně zoufalá, že bys nejradši utekla.
V.T.: Jo. No, no, no. je to tak, protože teďka vim nástroje, a předtím jsem je nevěděla, takže jsem z toho byla akorát vykulená a snažila jsem se to nějakým způsobem akorát někam dohnat. Jenomže tím, že jsem si toho B. překombinovala, protože jsem nevěděla co dřív, a ono to to dítě pozná, žejo. Teďka je to jiný, protože když seš naladěnej na takovej jednej vlně tak je to přínosnější, je to klidnější.
V.T.: V., no tak to je takovej živel, to je ještě takový maličký dítě. No on je ještě malej, takže tak hodně napodobuje ty ostatní děti. Myslím, že spolu dokážem mnohem líp komunikovat, protože já jsem se naučila chápat to, že mu přece jen byly čtyři, nebo je mu pět let, a přece jen to dítě potřebuje moje reakce, moji odezvu a tak. je to mnohem lepší, než když jsem mu dřív říkala počkej teďka ne, teďka musím tohle a tamto. Teďka už víš, jak zareagovat a řekneš aspoň jasně V. a tak. že ho nedovedeš do nějakýho stavu, že on si říká nojo, teta mě neposlouchá, tak já támhle budu bušit kladívkem do B. že seš schopná líp reagovat a s ním bych řekla, že je to taky lepší. a ani sám v sobě to už nechceš dovízt zpátky, kde to bylo.
V.T.: O. a M. Tam nikdy žádnej extra velkej problém nebyl. Těm se snažím ukázat, že už to jsou opravdu velký děti, a že i já je potřebuju, a tím je to mezi náma mnohem lepší.
Taz.: Takže jsi jim dala vlastně nějakou kompetenci, nějakou důležitost.
V.T.: Ano, ano. a já si myslím, že oni to taky hodně potřebujou. Nepotřebujou slyšet celej den jak jsou pitomý, jak jsou hloupý, že nosej kule, ale jak jsou hrozně fajn a jak ti dokážou pomoct. Takže si myslím, že ten vztah je taky mnohem lepší. Takže ač tam žádnej problém nebyl tak teďka si myslím, že můžu říct, že je to čím dál tím lepší.
V.T.:najednou poznáváš že ty děti, víš já jsem dřív měla pocit, že se všechno říká jen kolegyni, ale teď vidím jako ne, oni jsou i za mnou. Teďka mám pocit hele vždyť on ten O. taky za mnou přijde a řekne mi tohle, tohle, tohle.
Taz.: Takže vidíš, že víc s tebou mluvěj.
V.T.: Asi jo, a přitom to asi bude taky tím videotréninkem. Asi to bude tím, že jsi mi ukázala různý ty nástroje, já je používám a ty děti se mi za to takhle odměňujou.
Taz.: Když se vrátím k tomu, co jsi řekla na začátku, myslíš, že tady zase hraje roli to rozdělování pozornosti, že se nesoustředíš jenom na ty dva malý?
V.T.: Určitě, ano, ano, ano. Určitě, no.
 
 
Taz.: Bezva. Takže poslední otázka k dětem. Já jsem se tě předtím ptala, co vnímáš jako největší užitek, z toho, co ses naučila, směrem ke skupinkce jako k celku. Dokážeš říct, co vnímáš jako nejvíc užitečný ve vztahu k jednotlivýmu dítěti? Když se zrovna věnuješ jenom jednomu?
V.T.: No je to že jim dokážu rozdělovat pozornost a že jim dokážu dát najevo, že je poslouchám, a že jsem tady pro ně.
Taz.: Mm, hmm. Takže takový to naslouchání, naladění, projevení zájmu a takový to opravdový věnování pozornosti, ne to, co si člověk před videotréninkem myslel, že je pozornost, taková ta letmá.
V.T.: Jasně, ano, přesně tak. Protože tim jim podle mě dám mnohem víc, než když budu sedět na služebáku a budu na ně akorát řvát já vás slyšim, já vás vidím. Takhle jim dokážu, že o ně ten zájem opravdu mám, a myslim si, že to je pro mě ten největší přínos. Ač to člověk ví, já jsem to věděla, že jim to musím dát. Ale když přijde někdo takovej jako ty a ukáže ti tohle tohle tohle, tak je to mnohem lepší, než když se v tom člověk plácá sám.
 
O sobě jako o vychovatelce a o práci a vztahu k ní
 
Taz.: a změnilo tohle všechno nějakým způsobem i tvůj pohled sama sebe na vychovatelku, jako to, jak ty sama sebe vnímáš v tý skupince?
V.T.: No jako určitě. Protože v domově byly chvíle, kdy jsem si říkala ježišmarja, tohle snad ani není možný, takhle to daleko nepůjde, takhle to dlouho nepůjde, takhle to nezvládnu já a takhle to nezvládnou ani děti, žejo. Teďka mám takovej pocit jako vždyť já odvádím supr práci, vždyť já z toho mám teď dobrej pocit. Když jdu večer domů, tak si říkám, vždyť to bylo boží, vždyť to bylo fajn jako. Dřív jsi měla takovej pocit ať už jsem někde za bránou, ať už jsem někde pryč. No a pak byly dny, kdy jsem nemusím. Jako taky se ti občas zastesklo. Ale teď je to takový o víc těšení se. Víš, těším se, co zase použiju za ten nástroj. a co z toho bude zase za dobrou situaci.
Taz.: Takže dá se říct, že teď je to pro tebe taková větší motivace do práce, pro tebe takovej lepší pocit v tý práci i z tý práce samotný, a sama ze sebe?
V.T.: No, no... Určitě, určitě mám lepší pocit. že najednou mám pocit, že to zvládám.
Taz.: Takže pocit takovejch větších schopností ty děti někam víst a víst je pozitivním směrem a směrem, kterej je pro ně užitečnej.
V.T.: Ano, ano.
Taz.: Cítíš se sama jistější, při jednání se skupinkou?¨
V.T.: Ano.
Taz.: Ty seš tam určitej činitěl, žejo. Kterej ty situace ovlivňuje, ať už ty situace, ta nálada, jdou nahoru nebo dolů, tak ty seš ten, kdo je rovná. Cítíš se kompetentnější v tomlhe? Usměrňovat ty různý situace?
V.T.: to určitě. to jo.
 
 
Taz.: a když vezmeš celkově děcák jako zařízení. Jako zařízení ústavní výchovy pro děcka, který přicházej z různejch podmínek, a v lepším případě tady jsou jenom dočasně, v horším dlouhodobě nebo dokonce až do plnoletosti. Když vezmeš děcák jako zařízení tohodle typu, co ti teď přijde jako nejpodstatnější, co by to zařízení vlastně i prostřednictvím tebe mělo těm dětem poskytovat, co by mělo zajišťovat.
V.T.: No mě přijde, že se trochu motáme pořád v tom jednom. Mně přijde, že by se ten děcák, nebo teda ty lidi tam, měli zaměřit na potřeby těch dětí. Věnovat jim tu jejich pozornost, věnovat jim ten svůj čas a dávat jim najevo, že je poslouchaj a že jsou prostě schopný na ně nějakým způsobem reagovat. a ne jenom pořád řešit to, jestli to dítě má třeba v jídelně nohy na židli a špiní židli, ale jestli se na něj prostě hezky směje, nebo jestli se dobře vyspalo a podobně. No mně se zdá, že ty děcáky prostě, no né jako že je to nezajímá, ale jo, já to asi řeknu. Prostě mně přijde, prostě mně přijde, že ty děti je nějak moc nezajímaj, nějaký jejich potřeby. i když jak který dítě, to pozor, jak který dítě. Byla jsem svědkem toho když třeba naše děti se snažily nadšeně někomu něco říct, a on je prostě spražil nojo teď buď ticho. a myslim si, že to tam je furt. Málo kdy si ty lidi uvědoměj, že oni tam jsou pro ty děti, ne ty děti pro ně, ale oni pro ty děti. a takhle by to podle mě mělo bejt.
Taz.: Takže takový větší zaměření na to, co ty děti potřebujou, na nějaký jejich citový potřeby, emoční potřeby, než na nějaký jejich projevy chování, jak jsi říkala.....
V.T.: Jo, jo, taky. Projevy chování a nějakou manufakturu, že. Protože je spíš zajímá, kolik toho děti vyroběj a co vyroběj.
 
Ve vztahu k trajekt plánu a zařízení
 
Taz.: My jsme se v rámci videotréninku bavily i o dalších oblastech v traject plánu, na které má naše společná práce vliv. Jsou to denní režim skupinky, vývoj dětí, tvůj vývoj jako vychovatelky a rozvoj domova jako zařízení. ve které z těchto čtyřech oblastí, jsi ten vliv videotréninku vnímala a měla jsi pocit, že je to užitečný?
V.T.: Podle mě asi můj vývoj. Mám pocit, že když se já nějakým způsobem vyvíjím, pracuju na sobě, pracuju na tom, abych dobře rozuměla dětem, tak myslím, že pak se bude dobře rozvíjet i to ostatní. Nevím teda jak děcák, ale děcka a průběh denních činností na naší skupině, to bude určitě mnohem lepší.
Taz.: Mm, hmm. a vnímáš to stejně i třeba z hlediska vývoje dětí? že když s nima umíš dobře zacházet...
V.T: Jo, jo, jasně.
Taz.: ...tak se vyvíjí správným směrem.
V.T.:  Jo, určitě.
Taz.: Ty jsi v průběhu práce učinila spoustu objevů, viděla spoustu novejch věcí. Pokud jde o děcák jako zařízení, uviděla jsi něco nového, nebo uvědomila sis hloub, co by bylo potřeba změnit v chodu děcáku?
V.T.: Jo jako co by se mělo změnit komplexně v děcáku?
Taz.: Mm, hmm.
V.T.: Vztahy.
Taz.: Který máš na mysli teďka?
V.T.: Já mám na mysli i vztahy mezi vychovatelkama. Protože tímhle tím vším já i mnohem víc vidím jak to je a myslím si, že když to vidím já, tak to určitě vidí i děti. a myslím si, že v tom děcáku je zakořeněný něco, co dělá zle, a myslím si, že i ty děti potom v tom mají zmatek. Já nevim, jestli mě správně pochopíš, ale já i tímhle tím vším mám víc otevřený oči a dokážu víc naslouchat, já nevím no. Ale přijde mi, že ať už je nějaká společná akce, kde se sejdou tři skupiny, nebo i dvě skupiny a ještě přijede někdo jinej, tak já mam takovej pocit vy jste ty támhle zhůry, vy jste ty plonkový, a pak se to zaměří jen na děti nějakýho konkrétního vychovatele a ty ostatní tam jen tak sedí a je jim to jako líto, i mně je to líto. Jako teď naposledy já jsem si přišla, že mi jako skupinka tam nejsme vůbec podstatný. Mně nejde o mě, ale šlo mi o ty děti, když tam jeden vychovatel vychvaluje jenom ty svoje děti, jak to asi vidí ostatní, jak to třeba vidí V. nebo P. , jak to vidí S. a ty děti co jen sedí kolem. a tohle v tom děcáku prostě je. Oni tam mají pocit, že když jejich skupina bude super, neprovalí se žádnej průšvih, tak oni jakoby skupinu zvládaj. Ale o tom to není, že jo. Podle mě by si v tom děcáku vychovatelé, nebo vlastně i ředitel, měli uvědomit, že my tam jsme pro všechny děti, my tam nejsme jenom pro tu naši skupinu. a když já dám i dětem z ostatních skupin najevo když jsem s nima, že jim naslouchám, nebo že jsem schopná jim pomoct, tak celej ten děcák bude komplexnější a bude držet víc při sobě. Takhle to tady teďka není. Teď to jsou děti ze trojky, děti ze dvojky, děti z jedničky, ale je to v takovým stavu, že si kolikrát říkáš bože můj  a jako proč?
Taz.: Rozumím. a pozoruješ pak třeba i nějaký sváry mezi děckama v jejich volným čase?
V.T.: No jasně. Ty děti to často použijou, a proč jako děti z jedničky, a proč jako děti z dvojky a proč né my. a nebo řeknou, že to udělalo dítě ze trojky, už ani neřeknou hele byl to D., ne oni řeknou bylo to dítě ze trojky, rozumíš, že najednou už máš číslo, už ani nemáš jméno a máš číslo. a myslím si, že kdyby se tohleto dokázalo překonat, tak jsme taky někde úplně jinde.
Taz.: Takže máš pocit, že vnímáš takovou velkou separaci mezi těma skupinkama, možná až určitou soutěživost....
V.T.: No jasně, no určitě.
Taz.: ...a že to pak třeba i vyvolává nějakou nevraživost mezi dětma navzájem, i když vlastně mají volno, mají osobku, jsou venku spolu sami bez vychovatelů v rámci areálu...
V.T.: Mm, hmm.
Taz.: Dobře, takže vidíš jako nejdůležitější z toho, co sis uvědomila, propojit ty skupinky, aby mezi nima byla taková větší pospolitost.
V.T.: Ano, přesně tak.
 
 
 
 
[1] V.T. momentálně dojíždí na kurz dalšího vzdělávání pro vychovatele DD do Prahy.
[2][2] Retardované dítě ve vývoji s diagnostikovanými autistickými rysy
[3] D. a S. jsou sourozenci.
[4] Retardované dítě ve vývoji s diagnostikovanými autistickými rysy

 

 
 

 

Portrét




Facebook


Archiv

Kalendář
<< září >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Statistiky

Online: 5
Celkem: 398609
Měsíc: 2934
Den: 109