Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


ZNALOST HODNOTY PENĚZ JAKO ASPEKT V PROCESU INTEGRACE DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ

ZNALOST HODNOTY PENĚZ JAKO ASPEKT V PROCESU INTEGRACE DĚTÍ Z DĚTSKÝCH DOMOVŮ DO SPOLEČNOSTI

Obsah
1 ÚVOD 11
2 NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE 13
2.1 Náhradní rodinná péče 14
2.1.1 Adopce 14
2.1.2 Pěstounská péče 15
2.2 Náhradní ústavní péče 17
2.2.1 Konkrétní zařízení pro výkon ochranné a ústavní péče 17
2.2.2 Hlavní nedostatky a problémy ústavního systému v ČR 19
3 INTEGRACE JAKO SPOLEČENSKÝ PROBLÉM 20
3.1 Vymezení pojmu: 20
3.2 Role socializace v procesu integrace 21
3.2.1 Socializační faktory 21
3.2.2 Dělení socializačního procesu 22
3.3 Rodina a její vliv na sociální integraci 22
3.3.1 Rodinné předpoklady 23
3.3.2 Rodinná struktura 24
3.4 Postavení jedince ve skupině 24
3.4.1 Faktory ovlivňující míru sociální integrace podle Blaua: 25
4 DĚTSKÝ DOMOV V HORNÍM SLAVKOVĚ 26
4.1 Historie a současnost obecně 26
4.2 Materiální stránka 27
4.2.1 Kapesné 28
4.2.2 Vánoce, narozeniny 28
4.3 Rodinná skupina 29
4.3.1 Děti, hlavní součásti každé skupiny 30
4.3.2 Vychovatel jako součást skupiny 32
5 KVALITATIVNÍ VÝZKUMY 33
5.1 Metodologie kvalitativních výzkumů 33
5.2 Techniky sběru dat 35
5.3 Etika jako součást každého výzkumu 36
6 SAMOTNÝ VÝZKUM 36
6.1 Volba tématu 37
6.2 Cíle výzkumu 38
6.3 Výzkumný vzorek 39
6.4 Sběr dat 39
6.5 Analýza dat 42
6.6 Shrnutí výzkumu 46
7 ZÁVĚR 49
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 51
8.1 Jiné prameny 53
9 SEZNAM PŘÍLOH 54
9.1 Neziskové organizace 55
9.1.1 Sámovka 55
9.1.2 Rozmarýna 56
9.1.3 Nejsi sám 57
9.2 Dotazník 59
10 RESUMÉ 60



1 ÚVOD
Tato práce je zaměřena na roli peněz v procesu integrace dětí z dětských domovů do společnosti. Cílem není předložit konkrétní sumy, ale spíše ukázat, zda má ústavní výchova vliv na chápání a uvědomění si hodnoty peněz a jak se toto zjištění promítá do další životní etapy chovanců.
V teoretické části jsem se rozhodla popsat formy náhradní péče, které jsou u nás nejpoužívanější. Chtěla jsem ukázat, že chovanci z dětských domovů stále tvoří podstatnou část dětí bez domova. V návaznosti na to jsem uvedla největší nedostatky našeho ústavního systému. Informace jsem čerpala z literatury, jež byla k tomuto téma v minulosti napsána.
Dalším důležitým tématem této práce a její teoretické části je obecné vymezení pojmu integrace. V této části práce jsem čerpala převážně z cizojazyčných článků, jež se tomuto tématu věnovaly. Je zde popsáno několik faktorů, jež mohou integraci jedince nejvíce ovlivnit. V neposlední řadě jsem se v této části snažila vyzdvihnout roli rodiny v tomto procesu. Také jsem sem zahrnula několik věcí, jež mohou bránit správné integraci dětí z dětských domovů.
Tento projekt je bezpochyby zařaditelný mezi kvalitativní výzkumy. Proto jsem chtěla čtenáře krátce seznámit s metodami sběru dat a s technikami, jež se v těchto druzích výzkumů používají. Jedná se jen o stručný popis těch metod, jež jsem použila ve svém výzkumu. Do této kapitoly jsem zařadila i etickou stránku mé práce.
Samostatná kapitola je věnována i dětskému domovu v Horním Slavkově. Do této kapitoly jsem zahrnula minulost i současnost domova, jeho strukturální rozdělení i popis skupiny, s níž jsem během svého projektu spolupracovala nejvíce. Nechtěla jsem, aby tato kapitola byla pouze další teoretickou částí mé práce. Proto jsem do ní zahrnula i životní příběhy několika dětí, jež se mnou dále spolupracovaly. Dále tato část obsahuje přepis informací jedné z vychovatelek, jež byla v minulosti chovankou tohoto domova.
Praktická část této práce je zaměřena konkrétně na popis výzkumu, který jsem v dětském domově v Horním Slavkově prováděla. Zaměstnanci domova mi vyšli vstříc a dovolili mi četné návštěvy a následné provedení mého výzkumu. V této části práce se podrobněji věnuji každé etapě mého zkoumání. Součástí je i analýza informací a shrnutí výsledků z nich získaných. Závěr výzkumu je krátkým zamyšlením nad výsledky a porovnáním mých cílů na začátku práce s tím, co jsem zjistila.
Asi největším problémem byla absence literatury na toto téma. I když jsem po delším hledání nalezla několik cizojazyčných článků na téma integrace, žádný se nevěnoval přímo tomuto tématu. Nechtěla bych zlehčovat citový dopad života v dětském domově, avšak v dnešní době jsou peníze velmi důležité. A je až překvapující, jaké maličkosti mohou člověka ovlivňovat v jeho postoji k penězům. Proto si myslím, že finanční stránka života v domově a po odchodu z něj má pro děti a jejich další život také velký význam. Je tedy nezbytné věnovat tomuto problému dostačující pozornost.

 

2 NÁHRADNÍ VÝCHOVNÁ PÉČE
V České republice žije více než 1% dětí, které nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině. Pouze 2% z nich jsou úplnými sirotky, kdežto zbylých 98% jich vlastní rodinu má, ale ta se o ně nestará [Matějček 1999]. Studie z roku 2002 uvádí, že nejobvyklejšími důvody umístění dětí do náhradní péče, jsou:
• odložení nebo opuštění dítěte,
• psychické, fyzické či sexuální zneužívání dítěte,
• zanedbávání dítěte,
• neschopnost rodičů starat se o dítě s výchovnými problémy,
• psychické či tělesné postižení dítěte a neschopnost rodičů nabídnout potřebnou péči,
• duševní nebo fyzická nemoc rodiče,
• nepříznivá sociální situace.
Nepříznivá sociální situace bývá v posledních letech nejčastějším důvodem pro odebrání dítěte jeho biologickým rodičům [Liga lidských práv 2007:28].
Možností, jak se o tyto děti postarat, je hned několik. Náhradní péče může být realizována ve dvou základních formách: náhradní rodinná péče a náhradní ústavní péče.

2.1 Náhradní rodinná péče
Je to forma péče o děti, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, jež je podobné životu v normálně fungující rodině [Matějček 1999]. U nás mezi ně patří zejména adopce a pěstounská péče.
Do náhradní rodinné péče se nejčastěji dostávají děti tzv. osiřelé. To znamená, že své rodiče mají, ale ti se o ně z nejrůznějších důvodů nemohou, neumějí nebo nechtějí starat. Některé děti mohou být svědky domácího násilí, či oběťmi psychického nebo fyzického týrání. Se všemi možnými problémy je nutné počítat ještě před začátkem náhradní rodinné péče [Bajer 2003].
2.1.1 Adopce
„Adopce neboli osvojení je nejdokonalejší forma náhradní rodinné péče“. [Matějček 1999:33]. Při adopci přijímá pár či jednotlivec opuštěné dítě za vlastní a má k němu totožná práva jako rodiče biologičtí. Právní vymezení lze nalézt v zákonu č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů [Matějček 1999].
Nejvýznamnější skupinou žadatelů o tento druh osvojení jsou bezdětní manželé, jež tímto krokem řeší svůj problém. Motivem tohoto kroku bývá snaha o doplnění své rodiny, uchování rodu a v neposlední řadě uspokojení základních potřeb dospělého člověka.
Osvojit lze pouze dítě nezletilé. O osvojení rozhoduje soud, jež své usnesení vydá až po třech měsících, během kterých o dítě pečuje osvojitel na vlastní náklady [Matějček 1999].
Podle zákona lze rozlišovat dva druhy adopce [Matějček 1999]:
a) Adopce 1. stupně, tj. „zrušitelná“ adopce, jde o péči, kdy správa i povinnosti rodičů přecházejí na osvojitele, ale v rodném listu dítěte zůstávají uvedeni původní rodiče dítěte. Toto osvojení lze z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele soudní cestou zrušit. Tento typ bývá využíván v případě přijetí dítěte mladšího jednoho roku.
b) Adopce 2. stupně, tj. „nezrušitelná“ adopce, je v praxi častěji využívána. V tomto případě jsou osvojitelé zapsáni do rodného listu dítěte namísto rodičů. Tento typ osvojení mohou realizovat manželé, manžel (ka) rodiče zemřelého nebo jedinec a je nezrušitelné. Soud adopci povolí v případě předpokladu plnění společenské poslání, jež osvojení ze zákona má.
2.1.2 Pěstounská péče
„Pěstounská péče je zvláštní forma státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, jež zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu pro ty, kdo se dítěte ujali. Právní vymezení určuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči, ve znění pozdějších předpisů“. [Matějček 1999:34].
Pěstounská péče je založena na soužití páru či jedince se svěřeným dítětem. O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud, který také může toto spojení v krajních případech zrušit. Ale je-li dítě dostatečně staré na to, aby si dokázalo uvědomit závažnost tohoto kroku, je jeho přání rozhodující. „Pěstouni jsou od začátku vedeni k tomu, aby se nestylizovali do role rodičů, protože dítě má možnost styku se svými biologickými rodiči“. Pěstoun zastupuje dítě pouze v běžných věcech, k výkonu mimořádných záležitostí musí požádat zákonného zástupce. Pěstounství končí plnoletostí svěřeného dítěte [Matějček 1999:47].
Svěření dítěte do péče jiného občana než rodiče je krátkodobou formou řešení dané situace. Cílem pěstounské péče jakožto instituce je poskytnout náhradní rodinné prostředí dětem, jestliže [Sekce pro práva dětí 2007]:
a) nemohou dlouhodobě vyrůstat v prostředí rodiny tvořené jejich vlastními biologickými rodiči,
b) ústavní péče ohrožuje či narušuje jejich vývoj,
c) nemohou být z nejrůznějších důvodů (právních, zdravotních, sociálních, psychologických) svěřeny do osvojení.
Typickou skupinou žadatelů o svěření dítěte do pěstounské péče jsou lidé, kteří už nějaké vlastní dítě mají, ale cítí se plni energie i citové kapacity vychovávat ještě další děti. Motivem bývá nejčastěji vnitřní touha pomoci někomu, kdo to potřebuje. Vědomí „volnějšího“ soužití a často i vlastní potomci vedou pěstouny k přijímání dětí s postižením nebo s vývojovými problémy.
V praxi se nejčastěji setkáváme s dělením pěstounské péče na [Matějček 1999:35,47]:
Individuální pěstounská péče, jež je zpravidla realizována v běžném rodinném prostředí.
Skupinová pěstounská péče nebo také pěstounská péče v tzv. zvláštních zařízeních. Těmito zařízeními se myslí velké pěstounské rodiny, jež jsou vedeny manželským párem, anebo SOS vesničky, v jejichž čele je matka- pěstounka. Pěstouni zde působí na základě pracovní smlouvy uzavřené s institucí, jež zařízení financuje. Největším rozdílem proti péči individuální je velikost vzniklé „rodiny“. Tento fakt má velký vliv na vývoj dětí v těchto zařízení.
Mezi další známé, v dnešní době však méně užívané, formy pěstounské péče patří dítě svěřené do pěstounské péče prarodičům. Tento typ pěstounství se využíval v minulosti, v dnešní době se tato forma opouští, hlavně pro velký věkový rozdíl a s ním přicházející pocit nepochopení.

2.2 Náhradní ústavní péče
V případech, ve kterých rodina v péči o dítě z jakýchkoliv důvodů selhává a zároveň není možné či vhodné umístit dítě do pěstounské péče nebo k osvojení, je nutné zajistit dítěti jiné výchovné prostředí. Děti jsou umisťovány do zařízení pro výkon ústavní výchovy. Dítě zde není svěřováno do péče konkrétního náhradního rodiče či vychovatele, ale do péče neosobní instituce, v níž konkrétní vychovatelé přejímají jen částečnou a dílčí odpovědnost, přičemž dálkovým opatrovníkem dítěte bývá příslušný sociální pracovník [Matějček 1999].
Každé dítě v ústavu má právo na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech. S každým dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku.
2.2.1 Konkrétní zařízení pro výkon ochranné a ústavní péče
Ze statistiky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyplývá, že v roce 2000 bylo v České republice 39 ústavů pro děti do tří let a 191 zařízení pro děti starších tří let.
Zákon o ústavní péči zachovává systém ústavních zařízení, který byl vypracován již před více než třiceti lety. Tento systém náhradní výchovné péče rozděluje děti podle věku do různých druhů zařízení.
Diagnostický ústav, který je metodicky nadřízen všem dalším zařízením, provádí diagnostiku všech dětí. Během osmi týdnů, jež dítě v diagnostickém ústavu většinou tráví, je potřeba vytvořit komplexní diagnostickou zprávu s návrhem specifických výchovných a vzdělávacích potřeb v zájmu správného rozvoje osobnosti dítěte [Zákon č. 109/2002 Sb.].
Nejzákladnějším dělením zařízení pro výkon ochranné a ústavní péče je dělení podle resortu, do jehož kompetence spadají:
• RESORT ZDRAVOTNICTVÍ- v dnešní době je v ČR 13 kojeneckých ústavů pro děti do 1 roku, 10 dětských domovů pro děti do 3 let a 16 („batolecích“) dětských domovů, jež jsou určeny pro děti od 1 do 3 let, s celkovou kapacitou 2 136 míst. Tento druh ústavů se stal významnou součástí pediatrické preventivní péče. Původním posláním totiž byla péče o děti s nízkou porodní hmotností či děti vyžadující speciální zdravotní péči. Postupně se mění i pojetí nabízené péče, zdravotní důvody přijetí jsou nahrazeny důvody sociálními. Protože sociální politika našeho státu upřednostňuje rodinné formy výchovy, je vidět postupný pokles počtu dětí umístěných v ústavech pro děti do tří let. Novým fenoménem jsou opuštěné postižené děti, které nastolují trend nových zdravotně-sociálních důvodů přijetí [Matějček 1999].
• RESORT MINISTERSTVA PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ- v ústavech toho typu se podle statistiky ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy nachází asi 2 230 dětí ve věku od 3 do 18 let. Hlavním kritériem pro umístění dítěte do ústavu sociální péče je míra a závažnost poruch chování dítěte [Liga lidských práv 2007:40]. Často se nebere ohled na specifičnost problému v anamnéze dítěte, osobnostní základ každého z nich a okolnosti, jež předcházely jeho umístění do diagnostického ústavu. V České republice schází specializovaná zařízení, proto se může stát, že pracovníci ústavu zacházejí s dětmi s anamnézou týrání, sexuálního zneužívání či zanedbání sociálních potřeb stejným způsobem jako s dětmi trpícími lehčí formou poruchy chování jako je například ADHD. Tyto podmínky jsou naprosto nevyhovující pro zlepšení psychického stavu dětí, jež zde pobývají.
• RESORT MINISTERSTVA ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY- v roce 2000 žilo v dětských domovech 4 624 dětí. Dětské domovy zajišťují péči o děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají závažnější poruchy chování. Většinou se jedná o děti ve věku od 3 do 18 let, výjimkou jsou nezletilé matky spolu se svými dětmi. Domovy plní ve vztahu k dětem hlavně výchovné, vzdělávací a sociální úkoly. Základním kriteriem správné výchovy v domově, je snaha pečovat o dítě podle jeho individuálních potřeb, proto je dítěti umožněno, v rámci jeho schopností a dovedností, vzdělat se v oboru, jež mu je nejbližší. Pokud děti v době dosažení plnoletosti ještě studují, mohou svůj pobyt v domově prodloužit. V posledních letech se většina dětských domovů mění v dětské domovy tzv. rodinné typu.
2.2.2 Hlavní nedostatky a problémy ústavního systému v ČR
[Sekce pro práva dětí 2002]:
• rozdělování sourozenců podle věku a zdravotního stavu,
• časté střídání ústavních zařízení- tříleté dítě vystřídá čtyři zařízení (kojenecký ústav, dětský ústav pro děti do 3 let, diagnostický ústav a školský dětský domov),
• neexistence specializovaných druhů zařízení (např. pro děti se závislostmi, s poruchami chování či se zkušenostmi s prostitucí, kriminalitou atd.),
• malý počet pracovníků s odbornou kvalifikací z psychologie nebo speciální pedagogiky,
• tzv. hospitalismus- dobrá adaptace na ústavní podmínky a tím vyvolané snížení schopnosti integrovat se do společnosti,
• děti odcházející z ústavní péče jsou často zcela nepřipravené na život mimo zdi ústavu, jsou nezralé a sociálně opožděné.
Toto je jen několik z mnoha problémů, kterými se vyznačuje systém ústavní výchovy u nás. Problematikou náhradní výchovy se zabývá mnoho neziskových organizací. I když se představy a postupy změny tohoto systému u jednotlivých organizací liší, v zásadě je však jejich cíl jednotný.
„Je nutné zaměřit se na sanaci rodiny včetně možnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly zůstat ve své vlastní rodině, a teprve není-li to ani pak možné, uvažovat o některém druhu náhradní péče. Diagnostické a jiné ústavy by měly být určeny pouze pro děti se závažnými poruchami chování, delikvencí a závislostmi na drogách a automatech“. [Sekce pro práva dětí 2002].

3 INTEGRACE JAKO SPOLEČENSKÝ PROBLÉM
3.1 Vymezení pojmu:
Integrace je proces, v jehož průběhu dochází ke sjednocování, spojování dílčích částí v komplexní celek, zpravidla na vyšší úrovni než části [Geist 1992].
S ohledem na dané téma lze hovořit o integraci sociální, což je „jednotka sociálního systému zajištěná pevným stanovením pozic jednotlivých prvků a definováním jejich vzájemných vztahů na horizontální i vertikální rovině“. Aby ve společnosti nedocházelo k sociálním konfliktům, je nutné správné propojení systému dělby práce se schopnostmi, penězi a prestiží dané společnosti [Jandourek 2001:109].
Sociální integrací se také rozumí schopnost jedince začlenit se do skupiny a uplatnit se v ní a s tím je mnohdy spojován pojem socializace.

3.2 Role socializace v procesu integrace
Socializací se rozumí sociologický pojem, který označuje proces začleňování jedince do společnosti. Jedná se o vývoj lidské osobnosti, jež obsahuje nejen lidskou individualitu, která jedince odlišuje od okolí, ale i sociální charakter, který mezi sebou mají lidé jedné společnosti nebo skupiny. Tento proces začleňování nikdy nekončí a probíhá-li úspěšně, má v sobě lidské individuum zakotveny sociální normy, hodnoty i sociální role, jež jsou typické pro okolí, v němž se nachází. Keller vyjadřuje význam socializace takto: „Proces socializace je univerzálním kulturním prostředkem k zajištění kontroly chování a myšlení členů společnosti. Jeho cílem je zformovat bytost, která se bude i o samotě chovat tak, jako by byla pod stálým dohledem ostatních členů společnosti“[Keller 2004:34]
3.2.1 Socializační faktory
Klíčovou roli hrají v socializaci sociální skupiny. Nezastupitelnou roli v tomto procesu hraje rodina. Ta formuje jedince od samého začátku jeho života a dává mu určitý hodnotový základ. V určitém období života je vliv rodiny nabouráván vlivem skupiny vrstevníků.
Jedincovu socializaci dále ovlivňuje škola a jiné neformální skupiny. Významné může být i působení politických, náboženských či morálních systémů na život jedince.
V posledních letech je vidět, že úloha rodiny v tomto procesu slábne. Tento jev je odůvodnitelný zvyšujícím se vlivem medií, především televize, která mnohdy presentují odlišné názory a hodnoty.
3.2.2 Dělení socializačního procesu
Proměny, během nichž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něj kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti, lze v zásadě rozdělit do 3 stádií:
• primární socializace probíhá v rodině a končí s uzavřenou individualizací jedince, přibližně kolem třetího roku života. Normy získané v tomto období platí jako stabilní, ale během života se mohou měnit.
• sekundární socializací se rozumí příprava jedince na jeho roli ve společnosti a probíhá převážně v rodině, ve škole a mezi vrstevníky.
• terciární socializace probíhá v dospělosti a jedná se přejímání, jež probíhá při interakci s okolím.

3.3 Rodina a její vliv na sociální integraci
Schopnost sociální integrace není vrozená, člověk se jí učí v průběhu celého života. Její základy jsou nám však vštěpovány již od dětství, a proto hraje rodina a rodinné zázemí významnou roli v procesu integrace každého jedince. Rodiče by měli být příkladem pro své děti. Rodiče by si měli uvědomit, že jejich chování k dětem, k sobě navzájem i dalším členům společnosti, je první formou sociální interakce, s níž se člověk setká. Tento model se většinou stává zásadním pro následný proces sociální integrace.
Během dětství se děti učí, poznávají a berou za své určité vzorce chování, které jsou v průběhu let modelovány podle situací [Myers 1999]. Podle rozvojové teorie (developmental study) je právě dětství tím období, v němž se vytváří základy pro další život ve společnosti. V této době si jedinec osvojuje základy potřebné pro jeho osobní i společenský život [Caspi- Elder 1988; Miller 1993].
Další teorie tvrdí, že až dospívání je tím obdobím, z něhož si jedinec do dospělosti odnáší nejvíce. V této době si rozšiřuje vědomosti, jež získal během dětství. Člověk v této době přijímá za své jen poznatky z rodiny, které má možnost dále uplatnit ve skupině. Tím je i dotvářena osobnost každého jedince [Sullivan 1953].
To, která z teorií je ta správná, není v tomto případě to nejdůležitější. Základem obou je přesvědčení, že rodina a návyky, které si z ní odnášíme, mají zásadní vliv na jedincovu integraci do společnosti. V zásadě se jedná o [Myers 1999:774-777]:
3.3.1 Rodinné předpoklady
Podle Myerse se oblasti toho vlivu dají shrnout na 3 kapitály:
• Finanční kapitál, který vyjadřuje příjem a práci rodičů a ovlivňuje jejich zdraví a finanční možnosti celé rodiny. Hlavním přínosem toho druhu kapitálu je každodenní styk s financemi. V rodině se finanční stránka chodu domácnosti probírá každodenně, dítě má tedy aspoň nějakou představu o peněžních transakcích v domácnosti.
• Lidský kapitál se skládá z dovedností a znalostí rodičů. Ty jsou často závislé na jejich schopnostech verbální komunikace, pracovním nasazení i společenském postavení. Pokud dítě vidí u svých rodičů snahu zlepšovat se ve všech aspektech života, je velmi pravděpodobné, že samo bude v dospělosti usilovat o soustavné sebezdokonalování.
• Společenský kapitál, který si jedinec z rodiny odnáší, zahrnuje vztahy nejen mezi rodinnými příslušníky, ale také vztahy mezi ostatními členy skupiny. Dítě tento model chování přijímá po určitou část života plně za svůj. Proto je sociální kapitál nejdůležitějším prvkem, který rodiče dětem předávají.
3.3.2 Rodinná struktura
Rodinné uspořádání má stejný vliv na následnou sociální integraci jako společenský kapitál. Vypovídá o rozdělení rolí v rodině, mezi manželi i v rámci skupiny. Toto uspořádání je velmi důležité pro uvědomění si, že každý má jistou roli, která se mění v závislosti na prostředí, skupině i čase. Čím dříve se jedinec naučí správnému chování v různých situacích, tím snazší pro něj sociální integrace může být [Myers 1999].

3.4 Postavení jedince ve skupině
Sociální integrace je proces vývoje jedince vzhledem ke skupině, v jejíž blízkosti se nachází. Lidské zvyky, chování i jeho zásady jsou utvářeny v průběhu celého jeho života a velký vliv na ně má společnost a jedincovo postavení v ní.
Přirozenou snahou každého člověka je získat ve skupině co nejlepší postavení. Společnost, její normy a zásady, ovlivňují naše chování k obrazu svému. Člověk se jim snaží vyhovět, protože přirozeností každého z nás je touha po společnosti, v níž se člověk může cítit dobře. Stupeň sociální integrace může významně ovlivnit míru sociální, psychické i mentální spokojenosti každého z nás [Myers 1999].
Z dřívějších výzkumů [Blau 1960] je patrné, že lepšího postavení ve skupině dosahují lidé atraktivní pro okolí. Z pravidla se skupina snaží vytěžit určité výhody z možnosti být v kontaktu s takovým typem člověka. Podle Blaua [Blau 1960:547-550] lze tyto snahy zalíbit se dalším členům skupiny rozdělit na 3 základní role člověka v procesu sociální integrace do skupiny:
• Ego- ten, kdo se snaží upoutat ostatní členy skupiny. Většinou jsou to lidé, jež se snaží získat lepší postavení v rámci skupiny.
• Alter- někdo, koho se snaží člověk v roli ega okouzlit. Touto rolí jsou charakterizováni ti, jež jsou na vyšších příčkách ve skupinové hierarchii.
• Alter-ego- jedinec, jež nutí ega ukazovat svou lepší stránku. Je to jeho „soupeř“ v přízni o náklonnost a přízeň ze strany altera.
Z výzkumu je též patrné, že soupeření mezi členy skupiny může mít za následek její rozpad. Z toho tedy vyplývá, že soudržnost skupiny je závislá na síle sociální vazby, kterou si mezi sebou vytvoří její členy.
3.4.1 Faktory ovlivňující míru sociální integrace podle Blaua:
Vedle rodiny, jež ovlivňuje míru sociální integrace každého jedince nejvíce, existují i další faktory mající na integraci zásadní vliv.
• Společenský status- významné hledisko v určování postavení jedince v rámci skupiny či společnosti. Status, jako takový může být dvojího druhu: získaný záleží pouze na úsilí každého jedince a připsaný je získán většinou dědictvím, avšak nemusí se jednat pouze o majetek. S tímto druhem statusu dědí jedinec většinou i určitá privilegia a prestiž, jež často vyvolává společenskou úctu. Postavení jedince ve skupině z hlediska jeho oblíbenosti určuje sociometrický státu [Jandourek 2001].
• Vlastnosti jedince- je samozřejmé, že lidé jedné společnosti mají podobný názor na základní povahové rysy nových členů. Avšak v tomto případě se jedná spíše o schopnost prosadit se a své dobré stránky ukázat. Ale nikdo není dokonalý a proto je nutné umět přiznat chybu a poučit se z ní. Takové jednání s sebou přináší zvyšování sociálních vazeb a následně i zlepšení postavení v rámci skupiny.

4 DĚTSKÝ DOMOV V HORNÍM SLAVKOVĚ
Tuto kapitolu jsem celou věnovala dětskému domovu, v němž jsem měla možnost provádět svůj výzkum. Dětský domov je nedílnou součástí jak teoretické části práce tak i té praktické. Proto se v tomto kontextu tato kapitola může jevit, jako spojnice mezi praktickou a teoretickou částí práce.

4.1 Historie a současnost obecně
Informace jsem získala z webových stránek dětského domova.
První známky o dětském domově v Horním Slavkově jsou známy již od roku 1959. Původně byl domov umístěn v odlehlé části města, později přestěhován do bývalých ubytoven Jáchymovských dolů a lůžkové části polikliniky Sokolov. V těchto budovách domov sídlí dodnes. Od roku 1984 domov fungoval jako Zvláštní škola internátní pro děti převážně retardované.
Od června 1990 do současnosti, je zde opět dětský domov jak pro zdravé, tak pro děti pomalejší, se slabším mentálním postižením. Kapacita dětí se snížila, je zde vidět snaha aplikovat do praxe prvky rodinné výchovy. Při dětském domově funguje mateřská školka, tam docházejí některé děti z domova, ale i potřebné děti z města a okolí.
V současné době v dětském domově žije 48 dětí. Děti jsou rozděleny do šesti rodinných skupin, které jsou smíšené, heterogenní. Každou skupinu mají na starosti dva vychovatelé.
Vedení domova se, v rámci možností, snaží udržovat sourozenecké vazby, proto jsou sourozenci umisťovány do skupiny vždy společně. Děti bydlí ve dvoulůžkových i jednolůžkových pokojích. Scházejí se na učebně, kde mají prostor pro práci a zábavu.
V domově je centrální kuchyň, prádelna a šijovna. Pro nedostatek peněz stále ještě nedošlo v domově k přestavbě, jež bude mít za následek vybudování rodinných buněk. Tím by se život dětí v dětském domově měl co nejvíce přiblížit životu v rodině.

4.2 Materiální stránka
Každá firma, instituce či organizace se snaží v rámci možností hospodařit tak, aby celkové náklady nepřekročily příjmy. Ne jinak tomu je u dětských domovů, jejichž chod je financován státem a v posledních letech i Evropskou unií.
Konkrétní sumu, kterou má dětský domov k dispozici, není možné a ani nutné v této práci zveřejňovat. Já bych se ráda zaměřila na konkrétní finanční či materiální operace, jež jsou prováděny v rámci každé skupiny zvlášť a přímo se týkají dětí v domově. Hlavní událostí tohoto rázu jsou Vánoce, narozeniny a dárky, jež k nim neodmyslitelně patří. Mezi nejcharakterističtější operace výše zmíněného typu bezesporu patří kapesné, jehož rozdělování mají na starosti vychovatelé.
4.2.1 Kapesné
Kapesné je jistá suma peněz, která je dětem přidělována měsíčně na základě jejich věku a to následovně:
• dítě do 6 let věku 45 Kč,
• dítě od 6 do 10 let 120 Kč,
• dítě od 10 do 15 let 210 Kč,
• dítě starší 15 let nebo nezaopatřená osoba 300 Kč.
Tento systém rozdělování peněz je přesně popsán v zákoně č. 109/2004 Sb. a je tedy stejný pro všechny dětské domovy, jejichž správa spadá pod stát.
Dále je podle finančních možností každého domova zvlášť vymezen určitý obnos, který je rozdělován podle uvážení vychovatelů např. za dobré chování, prospěch ve škole, mimoškolní úspěchy atd.
Není podstatné, zda je kapesné rozdělováno v rodině či v dětském domově, v obou případech by mělo plnit určité zjevné funkce např. funkci motivační, výchovnou i vychovávací
4.2.2 Vánoce, narozeniny
Není žádným překvapením, že se každoroční vánoční „blázinec“ nevyhne ani obyvatelům domova. Domov je ohledně nákupu vánočních dárků odkázán převážně na sponzory a jejich finanční i hmotné dary. Státní příspěvek na dárek pro každé dítě je vypočítán na 500 korun nezávisle na věku či pohlaví.
V nákupním centru v nedalekém okresním městě je každoročně umístěn strom přání, na němž jsou zavěšeny cedulky s konkrétními přáními. Pokud lidé chtějí, mohou některé dětské přání vyplnit a koupený dárek zanechat v drogerii, která se nachází uvnitř centra.
Každoročně věnuje vedení domova celých deset měsíců shánění sponzorů na vánoční nadílku. Často se jedná o větší společnosti, známá rádia nebo obchodní domy.
Každým rokem je pro sponzory či dárce pořádána vánoční besídka, při které děti předvádějí nacvičený program a předávají vlastnoručně zhotovené výtvory. Mezi sebou se děti obdarovávají vlastnoručně vyrobenými dárečky. V tomto případě opravdu převažuje citová hodnota daru nad tou finanční.

4.3 Rodinná skupina
Podle zákona č. 109/2004 Sb. je rodinná skupina základní organizační jednotkou každého dětského domova a je tvořena nejméně 6 a nejvíce 8 dětmi, jež jsou zpravidla různého věku i pohlaví.
Během provádění svého výzkumu jsem se nejvíce sžila s druhou skupinou. Tato skupina je tvořena devíti dětmi, ale fyzicky přítomno je pouze sedm. Jeden z nepřítomných hochů je během školního roku v dětském domově se školou, pro děti s mírnými mentálními poruchami. Druhý hoch je celoročně hospitalizován na klinice pro mentálně nemocné lidi v Bohnicích. Ten se součástí této skupiny stává pouze na tři týdny během letních prázdnin. Do druhé skupiny patří i dvě děvčata předškolního věku a jeden jedenáctiletý hoch, který trpí poruchou učení. Tato skupina se stala mou „výzkumnou“ hlavně proto, že do ní patří čtyři děti ve věku od 16 do 18 let, tedy potenciální dotazovaní.
4.3.1 Děti, hlavní součásti každé skupiny
Zde jsem se zaměřila na vyložení životních příběhů několika dětí, spíše mladistvých, s nimiž jsem spolupracovala během celého výzkumu. Jedná se o několik vět ze života každého z nich, které čtenáři napoví aspoň něco málo o každém z respondentů.
V této části bych ráda upozornila na to, že jsem od všech dětí získala souhlas tyto informace zveřejnit. Nikdo z respondentů netrval na anonymitě. Také jsem je obeznámila s tím, že mohou kdykoliv změnit svůj názor a zveřejnění informací si rozmyslet. Prvními, jež četli přepsané rozhovory, byli vždy respondenti, kterých se to týkalo. Chtěla jsem jim dát možnost rozhodnout o tom, co bude zveřejněno a co ne.
 Pepa je v dětském domově již 14let a letos na jaře oslaví své osmnácté narozeniny. Na rodiče se nepamatuje, protože byl prvně umístěn do kojeneckého ústavu. Má starší sestru (21 let), která v dětském domově také vyrůstala a teď žije v Plzni, kde má práci i bydlení. Sestra je jistě jeden z důvodů, proč Pepa nechce po dosažení plnoletosti dál zůstat v domově.
Druhým rokem navštěvuje odborné učiliště, jež se nachází ve stejném městě jako dětský domov. V květnu dosáhne plnoletosti a on ani vychovatelky nevěří tomu, že bez dozoru dospělých bude v učení pokračovat.
Vedle Sámovky mu v rozhodování nejvíce pomohla „teta“ sociální. Ale byla zde i určitá snaha z jeho strany. Teta sociální mu hledá i ubytovnu, na níž může být po odchodu. Sám se snažil vyvíjet aktivitu a poprosil vedení o nalezení určitého zaměstnání. Od starší sestry je informován o tom, co vstup do „normálního“ života obnáší a uvědomuje si, že každý začátek je těžký a že se nemá kam vrátit. Určitou jistotou do začátku mu budou peníze, jež dostává od státu (jedná se o sirotčí, jež dostává od svých osmi let) a které mu vedení domova po celou tu dobu šetří.

 Eva je v dětském domově od jejích tří let, s rodinou se stýká docela často ne jen o prázdninách, protože oni bydlí v Aši. Má 3 sourozence, dvě mladší sestry žijící stále v domově a staršího bratra, který domov již opustil a žije ve Slavkově u přítelkyně, ale o mladší sourozence nejeví zájem. Cítí povinnost postarat se o sestry a bude-li to jen trochu možné, chce si při odchodu odvézt i své sestry.
Letos jí bude 18let, ale je teprve v druhém ročníku učení, obor cukrářka. Učiliště je v Chebu, a proto bydlí Eva přes týden na internátě. Na otázku, zda chce dostudovat v dětském domově, neznala odpověď. Pokud by se rozhodla odejít, rázně vyvrátila tu možnost, že by zůstala ve Slavkově. Hlavním důvodem je, že se už nechce vídat či později jakkoliv stýkat s dětmi, s nimiž je v dětském domově. Vztahy mezi dětmi, jež jsou teď v dětském domově a jsou přibližně stejného věku, jsou dosti napjaté.
Ohledně financí má celkem nejasnou představu. Peníze, které dostane v dětském domově jako kapesné, utratí za kredit. V rámci školy má placenou praxi. Za peníze z praxe si pořizuje kosmetiku, či za dárky pro sestry. Nepřipadá jí důležité mít nějaké peníze ušetřené, neumí si totiž představit, co by si za větší obnos koupila.
Osobně si nutnost řešit otázky spojené s plnoletostí nepřipouští. Za žádným z vychovatelů ohledně svého pozdějšího života nešla a ani nepůjde, protože si to chce rozhodnout sama. Pokud se s ní chtějí na toto téma bavit, musí přijít sami. Při budoucím rozhodování se hodlá spoléhat na internet a znalosti získané v průběhu konání Sámovky.
4.3.2 Vychovatel jako součást skupiny
Skupina není tvořena pouze dětmi, které jsou její hlavní a zjevnou součástí. Povaha jednotlivých skupin je závislá i na osobě vychovatele. Vychovatel je ten, jenž pomáhá dotvářet základní vlastnosti osobnosti, rozvíjet charakterové rysy i studijní předpoklady každého chovance.
Vychovatelka, jež je bývalou chovankou a současnou vychovatelkou dětského domova, je unikátním spojení obou důležitých částí tvořících každou skupinu.
 Marcela byla chovankou dětského domova od svých 7 let a zůstala tam 13 let. Do dětského domova přišla po smrti svého otce, protože její matka se o ni a o jejího bratra nedokázala postarat. Od okamžiku jejího příchodu do domova pobírala sirotčí, jež jí bylo po celou tu dobu ukládáno na vkladní knížku. Sama Marcela si uvědomuje, jak velkým přínosem pro další etapy jejího života příchod do domova byl. Je jí jasné, že by jí matka nemohla nabídnout tolik, co s sebou přineslo období strávené v dětském domově. Studium na zdravotní škole jen upevnilo chuť pracovat v podobném či stejném prostředí, jaké je v dětském domově. Neměla potřebu v 18 domov opouštět a tak v něm zůstala až do konce studia. Bylo jen přirozené, že v domově začala po vystudování pracovat, původně jako zdravotní sestra, ale pro nedostatek vychovatelů se rozhodla změnit specializaci. Potřebné pedagogické minimum s sebou přináší i nové možnosti sebezdokonalování. Během let strávených v dětském domově se velmi sblížila s některýma z tet, jež se tam během té doby vystřídaly. Jak sama říká, staly se pro ni někým tak důležitým, jako vlastní matky. Jedna z vychovatelek se Marcele opravdu stala druhou matkou. Po vystěhování z domova pro ni bylo složité najít bydlení, zapojit se do společenského života a tak. Moc dobře si uvědomuje, jaké štěstí má. Není lehké opustit známé prostředí a vrhnout se do neznámé společnosti bez někoho, kdo ti pomůže, poradí ti a je tu pro tebe. Pocit samoty, beznaděje a okolního nepochopení má často za následek částečnou, mnohdy i úplnou ztrátu sebevědomí a sebedůvěry. Tyto stavy s sebou mnohdy přináší nechuť stát se součástí této společnosti. Velký problém vidí i v tom, že děti odcházejí zcela nepřipravené, nezralé a vědomostmi z praktického života nevybavené. I když se nejedná o dlouhý časový úsek, přístup k této problematice se od jejího odchodu změnil. Jednak je to jiným vedením a také realizací projektu Sámovka, jež je výhradně zaměřen na problematiku odcházejících dětí. Tento projekt je v určitých ohledech velmi přínosný. Ale snaha naučit děti většině potřebným dovedností v tak krátkém čase může přinést spíše neúspěch a neschopnost dětí tyto vědomosti v praxi uplatnit. Pořád je spousta věcí, jež by se měla v systému ústavní péče změnit, ale komplexní a trvalé změny v zaběhlém systému vyžadují čas a trpělivost.

5 KVALITATIVNÍ VÝZKUMY
5.1 Metodologie kvalitativních výzkumů
Mezi nejdůležitější stránky jakéhokoliv výzkumu patří metoda, jež v tomto případě představuje způsob dosažení jistého, předem stanoveného cíle prostřednictvím plánovité činnosti [Mühlpachr 2004:34]. Výzkumníci, jež ve svých projektech využívají data kvalitativní povahy, se snaží podrobným studiem menšího vzorku populace odhalit příčiny vzniku již samotné problémové situace a jak jí předcházet. Takto získané informace se pokouší využít při řešení problémů v praxi, v každodenním životě a při nezbytném sepisování poznatků, jež mohou být následně využity při výzkumy na podobné téma.
Všechny druhy výzkumných prací spadají charakterově pod nějaký systém teorií, který by měl obsahovat jak konkrétní poznatky, tak i objasnění a vysvětlení příčin vzniku daného problému, možnosti jeho řešení apod. Každému výzkumnému projektu by mělo předcházet teoretické poznání, jehož prostřednictvím může výzkumník využít informace z projektů dříve provedených, při hledání odpovědí na otázky soudobých výzkumů a zároveň nabízí možnost pochopit problémy jedince i celku a nalézt z nich adekvátní východiska.
Určitě není přehnané tvrdit, že dnes mohou výzkumníci při svých pracích čerpat z poznatků více než stovky teorií a teoretických konceptů. „Toto podrobné rozdělení dříve zformovaných i nově vznikajících metod je přirozeným důsledkem rozvoje vědeckého poznání, jímž lze charakterizovat dvacáté století“. [Bajer 2003:3].
Pokud se výzkumník snaží postihnout „smysl lidského jednání je třeba používat subtilnější přístupy, umožňující porozumět situaci a jednotlivým významům, které jsou často vázány na jednotlivce, specifické situace či interakce.“ [Buriánek 2003, 25]
„Kvalitativní metody reprezentují studium osobních dokumentů a biografií, zúčastněné pozorování a hloubkové rozhovory, související se zájmem o daný problém.“ [Buriánek 2003, 25]

5.2 Techniky sběru dat
Kvalita získaných, diagnostikovaných a následně i zhodnocených informací potřebných pro odvození určitého závěru bývá největším problémem výzkumů, jež jsou zaměřeny na problémy společnosti a jedinců, kteří v ní žijí. Společnost i jedinec jen velmi obtížně přijímají a akceptují existenci nějakého sociálního problému, který by bylo nutné řešit či nějakým způsobem zkoumat. Zájem o problémovou situaci a snaha pomoci mívají velkou zásluhu na pozdější realizaci většiny výzkumu. Avšak tyto snahy, stejně jako kladené otázky na dané téma jsou jen málokdy přijímány kladně. Proto je velmi důležité danou situaci správně zhodnotit a teprve poté vybrat nejvhodnější techniku sběru dat. Tato technika musí být zvolena s ohledem na zkoumaný populační vzorek, ale zároveň by měla být co nejúčinnější, co se týče získávání informací.
„Termín kvalitativní metodologie se vztahuje k výzkumným procedurám, které produkují deskriptivní dat; psaná nebo mluvená slova lidí a jejich pozorované chování.“[Disman 2002, 298]
Mezi nejběžnější techniky sběru dat v kvalitativních výzkumech patří [Mühlpachr 2004; Bártlová- Hnilicová 2000; Disman 2002]:
• zúčastněné pozorování
• nestandardizovný rozhovor
• analýza osobních dokumentů.
Techniky užívané v kvalitativním výzkumu mohou být použity i ve výzkumu kvantitativním a naopak, protože rozdíly mezi těmito technikami nejsou tak podstatné. Podstatný je však kontext jejich užití a strategie jejich aplikace. [Disman 2002]

5.3 Etika jako součást každého výzkumu
Být morální znamená chovat se podle obecně přijatých profesionálních zvyklostí. „Mravní odpovědnost je založena na kombinaci citlivosti, ohleduplnosti a zdravého selského rozumu. Z části je vymezena právními předpisy. Tuto odpovědnost lze rozlišit na:
• odpovědnost k tomu koho zkoumáš,
• odpovědnost k vědě, profesi,
• odpovědnost ke sponzorovi a zadavateli výzkumu.“[Kane in Jeřábek 1992, 121]
Základními body, jež by měl každý výzkumník ctít, jsou [Jeřábek 1992]:
• zachovávat vědeckou objektivitu výzkumu,
• respektovat práva zkoumaných osob na soukromí a důstojnost,
• chránit zkoumané před osobním poškozením,
• zaručit důstojné zacházení s výzkumnými daty,
• nezneužívat role výzkumníka k jiným účelům atd.
6 SAMOTNÝ VÝZKUM
Tento výzkum je zaměřen na děti v dětských domovech, konkrétně na ty, jež v nejbližší době dosáhnou plnoletosti. Dosažení dospělosti a následné osamotnění je stresujícím krokem pro většinu mladých, nejen pro děti odcházející z dětských domovů. Je však otázkou, do jaké míry a zda vůbec se liší způsob, jakým se s tímto zlomovým okamžikem vyrovnávají děti vychovávané v rodině a děti z „ústavů“.
6.1 Volba tématu
Téma práce jsem si vybrala, protože žiji ve městě, v němž se nachází dětský domov, jehož chovanci se staly hlavními „aktéry“ tohoto výzkumu. Tato skutečnost má za následek to, že znám osobně některé děti, jež v domově bydlí. Také mi toto téma od začátku připadalo velice zajímavé a práce na něm záživná a velmi poučná.
Asi hlavním důvodem však byl fakt, že znám jednoho člověka, který v domově pracoval. Od něj jsem se také vůbec dozvěděla něco o chodu dětského domova podrobněji. Před tím, než jsem se o toto téma začala vůbec zajímat, jsem například netušila, že děti dostávají kapesné a sirotčí, jež jim domov spoří.
Co mě však přesvědčilo, byl příběh jedné dívky, jež v minulosti z domova odešla. Dívku se mi bohužel nepodařilo zkontaktovat, protože je již několik let, co opustila domov. Proto zde upozorňuji na to, že se jedná pouze o informace z tzv. „druhé ruky“.
V zásadě jde o to, že tato dívka při odchodu z domova měla na kontě větší částku peněz (řádově přes 250 000 Kč). Avšak nikdo neví přesně, jak se jí to podařilo, ale za několik měsíců neměla již nic. Když sem se ptala vychovatelek, říkaly, že měla velkou rodinu z maminčiny strany. Také jsem zjistila, že šlo o dívku tichou, hodnou, málo průbojnou a velmi málo společenskou. Proto je velmi pravděpodobné, že se o své peníze chtěla podělit s rodinou, ale ta ji jen využila. V dnešní době o ní vedení domova nic neví.
Protože pravdivost informací není doložena, nechci zde popisovat více než je nutné. Hlavní však je, že tento případ se stal demonstrativní ukázkou toho, čím se zabývá můj výzkum.
Většina výzkumů zabývající se problémem integrace dětí do společnosti je zaměřena na faktory, které tento proces ovlivňují. Stále jsou probírány psychologické aspekty a dopady života v dětských domovech. Avšak výzkumníci v případě odchodu dětí z dětských domovů finanční stránka stále jaksi opomíjí. Důkazem toho je i trend posledních let, tedy vznik nových organizací , jež se právě touto problematikou zabývají a snaží se o její medializování.

6.2 Cíle výzkumu
Hlavním záměrem tohoto výzkumu bylo ukázat, jaký vliv má výchova dítěte na jeho chápání hodnoty peněz.
Z dřívějších výzkumů na téma integrace a problémy s ní spojené, je jasné, že hlavní vliv na míru integrace má rodina. Pokud se jedná o integraci do společnosti z finančního hlediska, ani v tomto případě není pochyb o vlivu rodiny. Myslím si, že v dnešní době jsou peníze neopomenutelnou součástí každodenní života většiny lidí. Peníze mohou hrát roli nejen z materiálního hlediska, ale mohou znamenat i růst společenského statusu. Je tedy pochopitelné, že samotná znalost peněžních hodnot může v dnešní době usnadnit, ale i zhoršit průběh procesu integrace do společnosti.
Na první pohled nejsou děti z dětských domovů tomuto vlivu peněz vystaveny. O to je však jejich střet s realitou, v níž mají peníze tak velkou moc, horší. Tímto výzkumem jsem chtěla ukázat, že typ výchovy v některých případech může znamenat jistý předpoklad ke znalosti či neznalosti hodnoty peněz. Každý člověk chápe hodnotu peněz podle svých zkušeností, znalostí i finančních možností. Proto i chápání znalosti či neznalosti hodnoty peněz mívá často subjektivní charakter.
Nezpochybnitelný vliv rodiny na sociální integraci jedince byl dokázán již v mnoha dřívějších výzkumech. V mém výzkumu jsem se také zaměřila na vliv rodiny v případě, že dítě není s rodinou v každodenním kontaktu. Zajímalo mě, zda může rodina nějakým způsobem ovlivnit smýšlení dítěte i přes to, že dítě je vychováváno někým jiným.

6.3 Výzkumný vzorek
Touto prácí jsem se pokusila ukázat, jak důležitá je znalost hodnoty peněz při odchodu dětí z domova a jakou roli zde může hrát typ výchovy. Děti dětské domovy opouštějí nejčastěji po dosažení plnoletosti, v některých případech po skončení školy. Proto jsem se ve svém výzkumu soustředila na respondenty, jimž bude v příštím roce 18 let, nebo právě ukončují školu.
Mladistvých, jež vyhovují těmto kritériím, je v dětském domově 12. Jak jsem již výše uvedla, domov je tvořen dvěma budovami, a proto jsem byla schopna vést rozhovory pouze s dětmi z první budovy, na níž jsem měla lepší přístup.
Nakonec jsem provedla osm rozhovorů s chovanci domova, kterým bylo od 17 do 19 let a jeden rozhovor s vychovatelkou, která byla dříve také chovankou.

6.4 Sběr dat
V první fázi projektu jsem se zaměřila na zmapování situace a prostředí, v němž měl výzkum probíhat. V rámci věrohodnosti získaných dat bylo potřeba získat si určitou důvěru či sympatie dětí z domova. Toho jsem se rozhodla dosáhnout nenásilnou integrací mé osoby do skupiny dětí v dětském domově. K tomuto účelu jsem využila techniku zúčastněného pozorování.
V zásadě jsem již tři měsíce před začátkem samotného výzkumu navštěvovala dětský domov, konkrétně druhou skupinu, do níž patřily čtyři z celkového počtu mnou vybraných respondentů. Nejdříve šlo pouze o pár návštěv v měsíci. Při první z těchto návštěv jsem byla vychovatelkou dětem představena a poté jsem ve zkratce sdělila účel svých návštěv. V té době jsem s nimi nejčastěji chodila na procházky, nebo jsme zůstávali na domově a hráli nějaké hry, nebo jsme koukali na televizi. Prvotní ostych a nechuť mě trochu odrazovaly od pokračování. Bylo zřejmé, že starší děti se mnou mluvit nechtějí, většinou měly na odpoledne svůj program. Pro ty menší jsem byla zpestřením a později i novou „tetou“.
Po několika týdnech byla vidět jistá změna v chování starších dětí. Několikrát jsem jim i pomáhala s věcmi do školy, což nás donutilo společně komunikovat. Zlomem se stal předvánoční shon, v jehož průběhu jsem pomáhala s výzdobou, s maskami na besídku a balením dárků. Většinou se těchto aktivit zúčastňovaly převážně menší děti, ale vždy se naskytla aspoň nějaká možnost pro prohloubení vztahu s některým z větších dětí.
Tímto se stal projekt velmi časově náročným. Po této seznamovací fázi jsem se mohla již plně další fázi mého výzkumu. Tato fáze byla výhradně zaměřena na získání potřebných dat.
Nejvhodnější metodou se mi zdál polostrukturovaný rozhovor, který jsem prováděla s každým dotazovaným individuálně a o samotě. Při prvním setkání s každým z nich jsem ještě jednou zopakovala účel svého dotazování, také jsem je seznámila s etickými pravidly pro provádění rozhovorů. Dále jsem je požádala o možnost používat při rozhovorech diktafon. Informovala jsem je o možnosti anonymního užití informací a byla jsem překvapena, že nikdo z nich na anonymitě netrval.
Celý průběh rozhovoru jsem si nahrávala na diktafon, pro větší přesnost zapisovaných dat a možné odhalení dvojího smyslu odpovědi. Polostrukturovaný rozhovor jsem si zvolila, protože ne vždy hovoří dotazovaný o podstatných věcech a při této metodě mu je možné dobře formulovanými otázkami naznačit správný směr jeho vyprávění.
Každý z rozhovorů jsem začala neformálními otázkami na školu nebo činnosti, které provozovali v poslední době. Dále následovaly otázky týkající se tématu mé práce a jejich hlavními tématy byly např. příchod od domova, rodina a jejich vtah s ní, problém ukončení studia po odchodu z domova a v neposlední řadě vysvětlení důvodu odchodu/ neodchodu z domova ihned po dosažení plnoletosti. Velkým problémem byla strohost většiny dotazovaných, převládaly odpovědi „Ano“ „Ne“, a nebo jednoslovné odpovědi.
Po podrobném poslechu a rozboru všech rozhovorů, jsem se rozhodla rozhovory provést ještě jednou, tentokrát však s přesně vymezenou povahou informací, jež potřebuji získat. Bylo nutné ptát se každého jedince individuálně podle jeho předchozích odpovědí. Chtěla jsem docílit toho, že získám od všech informace na ty nejdůležitější otázky. Proto jsem měla vypsány ke každému zvlášť chybějící odpovědi a na ty jsem se zaměřila přednostně.
V celé mé práci je patrné nezáměrné rozdělení na dvojí typ výchovy, na tu správnou (v blízkosti rodiny a jejího vlivu) a tu nesprávnou (ústavní). Protože jsem si tohoto rozdělení vědoma, rozhodla jsem se v posledním bodě svého výzkumu věnovat rozdílům ve znalosti hodnoty peněz, jež by mohl mít za následek rozdílný typ výchovy. Rozhodla jsem se vytvořit dotazník, který jsem dala k vyplnění dětem v dětském domově i stejně starým dětem, jež vyrůstají v „normálně“ fungujících rodinách. Tento dotazník obsahoval jen několik otázek, jež vyžadovali pouze krátké odpovědi. Tématem těchto otázek byla znalost hodnoty peněz a její využití v životě. Tímto dotazníkem jsem se jen chtěla utvrdit v tom, zda je možné dělit výchovu na správnou či špatnou, co se peněžních hodnot týče.

6.5 Analýza dat
Do tohoto projektu jsem vstupovala s otázkou, zda ústavní péče ovlivňuje chápání hodnoty peněz jejích chovanců. Jedním z cílů mé práce bylo nalézt odpověď na tuto otázku.
V první fázi mého výzkumu jsem prováděla zúčastněné pozorování. Touto metodou jsem se chtěla více přiblížit dětem a také poznat prostředí domova. Během několika měsíců, které jsem v domově strávila, jsem poznala, že nejen výchova, ale samotné prostředí domova, v němž děti vyrůstají, má značný vliv na jejich integraci do společnosti po odchodu z něj.
Asi největším problémem je samotný fakt, že děti zde žijí v prostředí jen málo podobnému domovu, jak jej známe. Vše mají připravené, o nic se nemusejí starat. Jejich jediným úkolem je chodit do školy, plnit úkoly a udržovat pořádek v pokoji a na učebnách. Nejlepším důkazem je výpověď chlapce, jež žil v dětském domově, a který se k problematice odchodu dětí z domovů vyjádřil takto: „Dětské domovy fungují jako skleník. Jako ostrov v realitě, který má svá vlastní pravidla, svůj vlastní řád. Děti v nich mají navařeno, vypráno, vyžehleno, v určitou hodinu dostanou najíst, v určitou hodinu musejí jít spát. O vše je postaráno. Ony samy si musí snad jen poklidit v pokojíku. Vše mají zadarmo, hračky, cédéčka, navíc dostávají kapesné. O Vánocích jich mnoho létá k moři - dárek od sponzora. Nemají vzory v podobě rodičů, které by jim ukázaly, jak se co dělá. Jak se vypere, jak se navaří, jak se nakupuje třeba paprika. Už malé dítě, které vyrůstá v rodině, ví, jak se krájí chleba. V některých dětských domovech dostávají děti chleba nakrájený, a když ústav opustí, diví se, že chleba je vlastně bochník a ne jen krajíc.“ [Popela 2007]
Po analýze prvního kola otázek jsem zjistila, že všichni respondenti jsou v domově více než 8 let. Šest z nich přišlo do domova z kojeneckého domova, jen dvě tam jsou od osmi respektive desíti let. Také jsem zjistila, že všichni mí respondenti mají nebo měli v domově aspoň jednoho sourozence. Ale je zajímavé, že pět z nich ví, že mají u rodičů ještě několik mladších sourozenců a jednomu z nich přibude do domova sourozenec v nejbližší době. S rodiči se pravidelně setkávají pouze dvě dívky, sestry, jež jezdí k matce na návštěvy a mají u ní ještě jednoho mladšího bratra, o kterého se matka stará.
Na otázky, týkající se příchodu do domova, jsem nejčastěji slyšela odpovědi tohoto typu: „Nevím, proč mě dali pryč, byl jsem ještě malej.“ „Přišla jsem sem z kojeňáku, stejně jako ségra.“ Pouze dvě dívky si pamatují okolnosti svého příchodu do domova: „Mamka hrála automaty a já jsem zůstávala se ségrou a bráchou sama doma a musela jsem se o ně starat. Pak jednou přišla sociálka a odvezli nás sem. Bylo to tu lepší než doma, kde jsem vše dělala já“, řekla jedna z nich.
Co se peněz týče, jsem usoudila, že děti si dokážou peněz vážit, mají k nim kladný vztah. „Raději si ušetřím, nebudu utrácet zbytečně“, byla častá odpověď na otázku, za co kromě kreditu utrácejí peníze. V tomto případě by se mohlo zdát, že ústavní péče má kladný vliv na chápání hodnoty peněz. Chovanci jsou si vědomi toho, že více nedostanou a snaží si ušetřit co nejvíce. Jenže on je obrovský rozdíl vycházet s dvěma stovkami, které v průměru děti dostávají a hospodařit celý měsíc s výplatou. Zde je podle mě i podle získaných informací ten největší problém.
Tím také vyvstává otázka, zda a jak jsou děti v domovech připravováni na život mimo něj. Tento problém a jeho řešení bývá součástí většiny předkládaných návrhů na změnu systému ústavní péče v ČR, jež je starý více než 30 let. Ale právě zde je největší problém ústavní péče a jejího vlivu na znalost hodnoty peněz u dětí v ní umístěných.
Když jsem se zeptala dívky, která letos odchází, jak bude platit nájem atd., odpověděla: „ Vím, že se to nějak naučím. Zatím to vše bude dělat přítel“. Jiná mi řekla: „To se budeme učit v Sámovce“. A z rozhovoru s bývalou chovankou je tento problém také dosti patrný. „ Já jsem neuměla ani vyplnit složenku, kde podat žádost o byt, to už vůbec. Kdyby nebylo některých tet, nevím, kde bych se to dozvěděla.“ Z rozhovorů je patrné, že i postoj každé z tet velmi ovlivňuje znalost hodnoty peněz chovanců a jejich schopnost využít ji v praktickém životě po odchodu z domova.
Z rozhovorů je patrné že, vedení domova není schopno zajistit odcházejícím dětem dostačující připravenost. Naštěstí jsou zde ty organizace, jež se touto problematikou zabývají. Sámovka spolupracuje přímo s tímto domovem a děti jsou tímto programem nadšeni. „ Sámovka nás připravuje na vstup do života, učíme se psát životopisy, odpovídat na otázky u pohovoru atd. Taky nám dávají věcné odměny třeba topinkovač, varnou konvici atd.“ říká o ní Pepa.
Skutečnost, že ve skupině jsou dvě dívky, jejichž rodiče o ně jeví v rámci možností zájem, mě zarazila. Tím také vyvstala další má otázka: „Může rodina ovlivňovat dítě i v případě, že jej nevychovává?“ Z rozhovorů s nimi jsem se přesvědčila, že ano. Tyto dívky ve mně svými odpověďmi vzbudily dojem, že spoléhají na pomoc matky, která se však ukázala jako neschopna se o ně starat, proto je otázkou, do jaké míry je možné spoléhat na její případnou výpomoc v pozdějším životě děvčat. Jiné děti si byly vědomy toho, že jim nemá, kdo pomoci, ale ony ne.
Jedna z nich letos odchází, stěhuje se ke svému příteli. Její odpověď na otázku, zda přemýšlela o tom, co bude dělat, když se rozejdou, zněla: „O tom jsem ještě nepřemýšlela, na takové věci nemyslím. Ale kdyby přece jenom, tak bych asi mohla jít na chvíli k mamce, jí by to nevadilo.“ Druhé ze sester je 17 let, přirozeně jsem jí tázala, jestli uvažuje v příštím roce z domova odejít. „Vůbec o tom nepřemýšlím, na to je ještě spousta času.“
Z těchto informací jsem usoudila, že v tomto případě nemá rodina kladný vliv. Je to pochopitelné, vezmeme- li v potaz rozdílnost obou prostředí. Je tedy nemožné uplatňovat v dětském domově stejné zvyky a postoje jako u rodičů, proto je opravdu důležité správné rozhodování o tom, komu dovolit návštěvy a komu ne. Zdá se to nemyslitelné, ale děti v domovech jsou mnohdy citově labilnější. „Často se“, podle vyjádření jedné z vychovatelek stává, že se děti těší na návštěvu rodičů, kteří však nakonec nepřijedou. V takových případech je opravdu těžké, vysvětlit jim, proč rodiče nepřijeli“. Ještě horší důsledek by mohla mít planá vidina pomoci od matky, která by nepřišla.
Posledním bodem k analyzování byly odpovědi z dotazníku, jež jsem dala i dětem z „normálních“ rodin. Po srovnání všech odpovědí jsem zjistila, že neznalost hodnoty peněz v praktickém životě není tím, co nejvíce odlišuje děti z domovů od dětí z „normálních“ rodin, co se integrace do společnosti z finančního hlediska týče.
Největší rozdíly jsou v otázkách týkajících se vzdělání. Děti z dětských domovů jen málokdy dostudují, většina z nich ihned po dosažení plnoletosti uvažuje o přerušení studia a brzkém nástupu do zaměstnání. „Přítel by chtěl, abych dostudovala, ale nechci, aby to vše platil on,“ říká Denisa, jež letos odchází. Po otázce, zda by si chtěla někdy školu dokončit, následovala odpověď: „Někdy možná jo, ale teď chci jít hlavně pryč.“ Na dotaz, zda si uvědomují, o kolik bude jejich plat menší, když nebudou mít ani výuční list, odpověděli „ Zámečníci ani „výučák“ nepotřebují, hlavně, že jsou šikovní.“ nebo „Vím, že bude těžší najít práci, ale chceme jít do vlastního. Třeba si to někdy dodělám.“
Za to děti z „normálních“ rodin využívají možnosti zvýšit své vzdělání a prodloužit si tím mládí plnými doušky. Ale i v tomto bodě je vidět absence rodičovského vlivu. Děti z rodiny jsou často ke studiu hnány svými rodiči. Děti z domova nemůže nikdo nutit. Po odchodu si mohou dělat, co chtějí. Některé vychovatelky říkají: „Denisa by byla dobrá studentka, ale musí na ni pořád někdo dohlížet. Sama od sebe se do školy nevrátí.“
Tento jev má za následek velký rozdíl v otázce sebehodnocení na trhu práce. Z rozhovorů i z dotazníku je patrné, že děti z domova nemají velké ambice, co se pracovních pozic týče. Tento jev je znát i při výběru školy. Devadesát procent ze všech chovanců je na učilištích a není to dáno pouze jejich inteligencí. V tomto případě je spíše vidět touha skončit školu co nejdříve a tím i možnost začít pracovat.

6.6 Shrnutí výzkumu
Výzkumným vzorkem tohoto výzkumu se stalo osm mladých dětí jednoho konkrétního dětského domova. Do projektu jsem vstupovala s hlavní otázkou a to, zda může výchova ovlivnit znalost hodnoty peněz a její následné využití v procesu integrace do společnosti.
Již během první fáze mého výzkumu jsem zjistila, že samotné prostředí domova má značný vliv na chápání dětí a jejich připravenost na život po odchodu z domova. Jak jsem výše uvedla, děti v dětských domovech mají vše přichystáno, o nic důležitého se nemusejí starat, jejich jedinou povinností je udržovat si pořádek v pokojích a učit se do školy. Po odchodu z domova bývají překvapeni, co vše musejí zařídit, aby mohly ve společnosti „normálně“ fungovat. A to se bohužel netýká jen finanční stránky života. Vedení domovů, jež nejsou tzv. rodinného typu, se řídí 30 let starými zákony o ústavní péči, a proto by prvním krokem ke změně mělo být přepracování a pozměnění tohoto zákona.
V posledních několika letech aspoň vznikají organizace, jež se zabývají konkrétně touto etapou života dětí v domovech. Tyto organizace se specializují na setkávání dětí, které jsou rok před odchodem z domova a snaží se je, v rámci možností, připravit na tento významný krok. Také se snaží podněcovat vedení domovů k větší aktivitě v oblasti integrace dětí do společnosti. Tyto organizace jsou zatím jedinou možností, jak cíleně zvyšovat informovanost dětí o životě po odchodu z domovů. Také velmi přispěly ke snižování počtu dětí, jež vstupují do společnosti absolutně nepřipravené.
S tímto souvisí i zajímavé zjištění, že stejně staré děti z „normálních“ rodin přestávají být lépe společensky připraveni, ba naopak míra připravenosti do života má u nich pozvolna klesající tendence. Je to dáno především tím, že věková hranice odchodu od rodičů stoupá.
Avšak této problematice není věnována taková pozornost, protože děti se mohou většinou vrátit domů k rodičům, kteří je vychovali. Ale mladí z dětského domova nemají možnost návratu, pro ně není žádné cesty zpět. Proto je nutné je na vstup do společnosti dostatečně připravit, protože pokud se jedinec nedokáže adaptovat ve společnosti, stává se z něj často vyvrhel a část viny za jeho osud je dávána dětskému domovu, v němž vyrostl. A protože většina dětských domovů je státní organizací, stává se tento problém automaticky i problémem celé společnosti.
Je všeobecně známo, že rodina má na výchovu a následnou socializaci dítěte ten největší, většinou i kladný, vliv. Pokud však dítě vyrůstá v dětském domově, o tento vliv přichází. Je vychováváno v prostředí, v němž platí určitá pravidla, která jsou specifická pro ústavní výchovu. V tomto případě se může stát, že dojde ke střetu těchto dvou druhů výchovy a vliv rodiny nelze hodnotit jako kladný. Pro děti není lehké rozlišit, jak se v kterém prostředí může chovat, protože každá z typů počítá s úplně jinými návyky.
Během výzkumu jsem poznala, že děti v dětských domovech jsou ve svém jednání ovlivňovány mnoha faktory a je velmi složité určit, který z nich na ně má jaký vliv.

7 ZÁVĚR
Tento výzkum je zaměřen na život dětí v dětském domově a jejich odchod z něj z materiálního hlediska. Hlavní otázkou je, zda může typ výchovy ovlivnit znalost hodnoty peněz a její praktické využití po opuštění domova. Tato práce je jakousi sondou do života dětí v dětském domově a její hlavní úlohou je na tuto problematiku upozornit.
Během výzkumu jsem usoudila, že schopnost integrace dětí z dětského domova do společnosti je ovlivněna několika faktory. Co se týče peněžních hodnot a jejich role v tomto procesu je samozřejmé, že výchova je jedním z faktorů, jež na to má vliv. Ze získaných informací lze jen těžko určit, který typ výchovy je v tomto ohledu tím lepším. Je pochopitelné, že děti vychovávané v ústavech musejí od malička šetřit, protože vědí, že nic jiného než kapesné nedostanou. Ale schopnost ušetřit si něco z toho mála během pobytu v domově nezaručí praktické užití v životě po odchodu. Je patrná neznalost finančních „transakcí“ spojených s chodem domácnosti. Absence rodinné výchovy a nenásilného začleňování dětí do chodu domácnosti je v tomto případě značná.
Avšak velmi zajímavé pro mě bylo zjištění, že spojení obou typů výchovy může mít v tomto ohledu velmi špatný vliv. Je opravdu těžké pěstovat v dětech skromnost v případě, že jsou vystavovány vlivu rodiny, která jim dává více, než mají jiné děti v domově. Tento bod mé analýzy je, myslím si, hodný zamyšlení.
Ale více než typ výchovy ovlivňuje každé z dětí samotné prostředí, v němž ústavní výchova probíhá. Na první pohled je vidět, že děti zde žijí podle určitého, předem daného a zaběhlého řádu. Tento řád je to první, co by se mělo změnit, chceme- li, aby vycházely děti z domova lépe připraveny. Ani ta nejlepší znalost hodnoty peněz dětem nezaručí správné začlenění a uplatnění se ve společnosti, pokud budou vycházet z prostředí, v němž je jim vše dáváno tzv. na zlatém podnose rovnou pod nos.

 

 

 

 

 

 

 

 



8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
Bajer, P. 2003 "Teorie a metody sociální práce". Sociální práce, č.3, 2003. Asociace vzdělavatelů v sociální práci
Bajer, P. 2003. "Cesty k pravému rodičovství". Sociální práce, č.2, 2003. Asociace vzdělavatelů v sociální práci
Bártlová, S.- Hnilicová, H. 2000. Vybrané techniky a metody výzkumu. Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. 80-7013-311-2
Blau P. M. 1960. „A Theory of Social Integration“. The American Journal of Sociology, no. 6, 1960. Chicago: The University of Chicago press
Booth, A. -Edwards, J. N. -Johnson D. R. 1991. „Social integration and divorce“. Social Forces, no. 1, 1991. North Caroline: University of North Carolina press
Buriánek, J. 2003. Sociologie. Praha : Fortuna. 80-7168-754-5
Caspi, A. -Elder, G. H. 1988. Emergent family patterns: The intergenerational construction of problem behavior and relationships. V Hinde R. A. Relationships within families. New York: Oxford University Press
Disman, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha : Karolinum. 80-246-0139-7
Geist, B. 1992. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing. 80-85605-28-7
Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. 80-7203-124-4
Helus, Z. 1976. Psychologické problémy socializace osobnosti. Praha: Státní pedagogocké nakladatelství
Hrdličková, V. -Pávková, J. 1987. Výchovně vzdělávací práce v dětských domovech. Praha : Státní pedagogické nakladatelství
Jandourek, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál. 80-7178-535-0
Jeřábek, H. 1992. Úvod do sociologického výzkumu. Praha: Carolinum
Keller, J. 2004. Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství. 80-86429-39-3
Liga lidských práv. 2007. Děti z ústavů!. : Artron, 2005 s.r.o. 978-80-903473-4-2.
Matějček, Z. 1999. Náhradní rodinná péče. Praha : Portál s.r.o.. 80-7178-304-8
Mühlpachr, P. 2001. Vývoj ústavní péče. Brno : Masarykova univerzita v Brně. 80-210-2512-3
Mühlpachr, P. 2004. Sociální práce. Brno : Masarykova univerzita v Brně. 80-210-3323-1
Myers, S. M. 1999. „Childhood Migration and Social Integration in Adulthood“. Journal of Marriage and the Family, no. 3, 1999.
Pergler, P. 1969. Vybrané techniky sociologického výzkumu. Praha : Svoboda
Reinhardt, J. -Boardman, G. R. 1935 „Insecurity and Personality Disintegration“. Social Forces, no. 2, 1935. North Caroline: University of North Carolina press
Sullivan, H. S. 1953. The interpersonal theory of psychiatry. New York: Norton

8.1 Jiné prameny
Centrum Sámovka [online]. Praha: Vhled, o. s. Dostupné na WWW: http://www.vhled-samovka.cz
Dětský domov Horní Slavkov [online]. Horní Slavkov: Dětský domov. Dostupné na WWW: http://www.ddslavkov.wz.cz
Nejsi sám o.p.s. [online]. Praha: Nejsi sám, o.p.s. Dostupné na WWW: http://www.nejsisam.cz/cs/index.php
Popela, L. [online]. libor/popela.blogy.novinky.cz. Dostupné na WWW: http://libor-popela.blogy.novinky.cz/0706/postizeni-decakem
Rozmarýna [online]. Praha: Rozmarýna, o.p.s. Dostupné na WWW: http://www.rozmaryna-ops.cz/

Zákon č. 109/2002 Sb., o ústavní výchově
Zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině

 

9 SEZNAM PŘÍLOH
9.1. Neziskové organizace
9.2. Doplňující dotazník

 

 

 

 

 

 

 

9.1 Neziskové organizace
9.1.1 Sámovka
Toto centrum se zrodilo z dvouleté spolupráce Pražské správy nemovitostí, spol. s.r.o., generálního sponzora, a občanského sdružení Středisko náhradní rodinné péče. Svou činnost zahájilo 21. září 2004 pod oficiálním názvem Centrum prevence a pomoci dětem žijícím mimo vlastní rodinu v Sámově ul., v Praze- Vršovicích. Hlavním posláním zařízení je všestranná podpora a pomoc dětem a dospívajícím, kteří žijí v dětských domovech, zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v pěstounských rodinách, které v Centru „Sámovka“ nabízíme. Za účelem zajištění provozu Centra a naplňování záměru jeho činnosti vzniklo občanské sdružení Vhled.

Občanské sdružení VHLED
Toto občanské sdružení bylo založeno 3. 3. 2004 s cílem poskytovat psychosociální podporu, vzdělávací a materiální pomoc sociálně ohroženým dětem vyrůstajícím mimo vlastní rodinu, tj. v ústavních zařízeních, v zařízeních alternativního typu nebo v náhradní rodinné péči.
Prostřednictvím vhodných terapeutických, vzdělávacích a poznávacích aktivit chceme této skupině dětí a dospívající mládeže nabídnout možnost získání a ověření si nových sociálních dovedností i vědomostí, které mohou v budoucnu přispět k jejich snadnějšímu společenskému začlenění i individuálnímu rozvoji. I plnoletým se v rámci našeho sdružení snažíme pomoci a to hlavně nabídkou prvního samostatného bydlení s doprovázením sociálním asistentem.

SOS 18- Příprava na samostatný život
Tento projekt je realizován občanským sdružením Vhled, provozovatelem centra „Sámovka“ s podporou týmů odborníků a je určen mladým lidem vyrůstajícím v dětských domovech, kteří budou v průběhu následujících dvou let vstupovat do samostatného života.
Zatím se uskutečnily 2 ročníky a zapojily se do nich děti z dětských domovů z Horního Slavkova, Žatce, Hrochova Týnce a Štítů.
Cílem projektu je v průběhu 1,5 roku uspořádat osm 3-4 denních setkání, na nichž půjde o postupné rozvíjení praktických dovedností a znalostí potřebných pro úspěšné zvládnutí vstupu do samostatného života. Tento projekt se snaží vést účastníky k samostatnému a odpovědnému jednání, naučit je předcházet zbytečným konfliktům, nebo je aspoň seznámit s variantami jejich řešení. Pomáhá mladým získat praktické dovednosti potřebné při hledání zaměstnání, zajišťování vlastního bydlení a domácím hospodaření. Velký důraz je kladen na posílení účastníkova sebevědomí postavené na uvědomění si jeho silných stránek, které mohou být dále rozvíjeny. S tím úzce souvisí i nutnost poznat svá Lidská práva a svou schopnost zacházet s nimi.
Absolventům je nabídnuto založení a vedení účtu, na který mu jsou posílány finanční odměny v závislosti na úspěšné realizaci projektu. Každý absolvent projektu obdrží v den odchodu z domova finanční pomoc v hodnotě 10 000 Kč. Je zde i možnost využít nabídku prvního bydlení.

9.1.2 Rozmarýna
Tento projekt pomáhá mladým lidem, kteří:
• vyrůstají v dětském domově, výchovném ústavě apod.,
• během jednoho roku budou muset výchovné zařízení opustit a postavit se na vlastní nohy,
• dětský domov opustili a snaží se naučit žít v normální společnosti,
• pochází z nefunkčních rodin, ulice.
Cílem tohoto projektu je pomoci těmto mladým lidem při rozvoji komunikačních dovedností, motivace, zodpovědnosti. Podpořit je při získávání trvalého zaměstnání a bydlení. Ukázat jim možnosti dalšího vzdělávání a rozvoje osobních zájmů. A HLAVNĚ POMOC ÚSPĚŠNĚ SE INTEGROVAT DO SPOLEČNOSTI [webové stránky].
Tato organizace nespolupracuje přímo s dětským domovem v Horním Slavkově.

9.1.3 Nejsi sám
Posláním NEJSI SÁM - YOU ARE NOT ALONE o.p.s. je aktivně pomáhat dětem z dětských domovů, ale i ostatním skupinám postaveným mimo hlavní zájem společnosti, které pozornost a pomoc potřebují.
Tato obecně prospěšná společnost byla založena roku 2006. Jejím hlavním cílem je ukázat dětem, že se dokážou v životě uplatnit a že mohou být prospěšní nejen sobě. Pracovníci této společnosti chtějí, aby děti věděly, že existuje i svět za zdmi Domova. A že je takový, jaký si ho sami uděláme.
Integrace dětí z dětských domovů je dobrá investice a představuje šanci pro celou společnost. Posláním této společnosti je podnítit okolí k tomu, aby se začalo této problematice věnovat.
„Záleží jen na vás, zda se spolu s námi rozhodnete pro jejich výchovu, vzdělávání a integraci nebo před faktem, že v ČR je nejvíce dětských domovů v celé Evropě, budete zavírat oči.“ [webová stránka]

Výše uvedené organizace začátek své činnosti datují k roku 2007, takže není možné uvést statistické přehledy úspěšnosti jejich práce s dětmi.

9.2 Dotazník
1. Chystáš se v nejbližší době odejít z domova?
2. Máš nějaký konkrétní důvod pro své rozhodnutí?
3. Je někdo, kdo tě v tvém rozhodování ovlivnil (i mimo domov)?
4. Chceš odejít ze Slavkova nebo zůstat i po odchodu?
5. Chystáš se dokončit školu?
6. Jakou profesi bys chtěl (a) vykonávat?
7. Máš představu, kolik si vydělávají lidé této profese? (napiš přibližnou částku)
8. Umíš si představit, jaký je rozdíl (v penězích)v tom, pokud máš nebo nemáš výuční list?
9. Dokážeš si představit, kolik stojí podnájem (či koupě) bytu (ať už ve Slavkově nebo jinde)? (určitá suma)


10 RESUMÉ
Lišková, Barbora. Knowledge in the value of money as an aspect in the process of integration of children from children's homes to the society. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta filosofická. Obor humanistika. 2008 Vedoucí práce PhDr. M. Kreidl M. A. Phd

Keywords: children's home, child/minor, foster care, adoption, welfare, interview, methods of data collection, institutional care, integration in society, leaving

Family is a structural element of each society and if, for any reason, parents cannot perform their duties, it is necessary to find the corresponding solution of this situation with regard to the best interest of child.
Nowadays several kinds of compensatory care for children exist in the Czech Republic. In my dissertation, I try to describe briefly each of them. The dominant theme of this project is the view of children's life at homes regarding material values. I would like to point out that by this time money plays major role in the life of children placed in institutional care. Consequently, it is very necessary to acquaint these children with the real role of money in life after their walk away from children's home. This problem used to be often neglected at the expense of other problems connected with life at children's home.
This dissertation is basically divided into two parts, a theoretic and
a practical part. The theoretic part informs readers about the basic types of substitute education and generally about the integration of children in society. The practical part is specialized in the research, which was proceeding at the concrete children's home. There is the description of individual stages of the research, gained information and summary, which I got in the research process.
Other parts of this dissertation are interviews or rather the summary of information about some children from home. These facts I was collecting during the whole process of investigation.
This work is a sort of effort to point out the problems of children's walk away from children's home and potential effects, which could be caused by inexperience and uneasiness.
 

 
 

 

Portrét




Facebook


Archiv

Kalendář
<< září >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Statistiky

Online: 4
Celkem: 398609
Měsíc: 2934
Den: 109